Johanka v Kambodzi

Kambodža 17-mořský vlk ze mě nebude

2010-08-27T19:02:00.000-07:00

Čomripsua,
uvědomila jsem si, že potom, co jsem zveřejnila, že se budu celý víkend potápět, a to ke všemu ne sama, tak by bylo zodpovědné Vás ujistit, že moje působení pod vodou jsem přežila nejen já, ale i všichni zúčastnění, ba co víc, nezpůsobila jsem žádné škody ani potápěčské společnosti.

Strávila jsem krásný víkend na ostrově Kohrung Sameloun, počasí opět nezlobilo, což se opět nedá říct o moři....i přesto, že mě veškeré osazení lodě přesvědčovalo, že je moře zcela klidné, tak jsem většinu času na lodi strávila vleže na břiše, s hlavou přes palubu a ne úplně jsem si cestu užívala....ani přes můj argument, že si nemyslím, že klidné moře by mi mělo omývat obličej na 2,5metru vysoké palubě, posádku neobměkčil a nadále si se širokým úsměvem na tváři stáli za tím, že moře je zcela klidné. Dramatické momenty nastaly, když jsem si musela v rámci zkoušek přímo na palubě připravit potápěčské vybavení...sice jsem obstála, ale dvakrát jsem si musela odběhnout a asi jsem u toho vypadala dost nešťastně, a tak mě jako první poslali čekat na ostatní do vody. Ve vodě to ale bylo ještě horší, protože nejen že to houpalo, ale ještě se ta zcela klidná hladina tříštila o loď a vyhazovala jí do výšky ….takže jsem si odběhla ještě jednou přímo ve vodě. Ještě že byl kurz dvoudenní a mezi jednotlivými ponory bylo dost času, aby se se mnou ostrov přestal točit a já jsem trefila zpátky na loď. Naštěstí se většina zkoušek odehrávala pod vodou, což bylo jediné místo, kde mi bylo dobře, takže jsem nakonec obdržela certifikát, že se můžu potápět ve většině světových rezortů bez doprovodu instruktora...teda pokud bude zrovna klidná hladina, nebude vítr ani se k němu nebude schylovat, ideálně se vůbec nebude muset jet lodí a v blízkosti bude maják, kolem kterého budu moct plavat, jelikož můj orientační nesmysl se s hloubkou úměrně násobí. No ono taky ještě ten certifikát nemám, možná mě ještě donutí slíbit, že se sama potápět nebudu, popřípadě v rohu zrovna mojí kartičky bude červený vykřičník.

Potápění samo o sobě jsem si ale úžasně užila a rozhodně to nebyl můj poslední ponor, člověk si hodinku jen fouká bublinky a kouká u toho na rybičky a rybičky koukají na něho, protože jsou zvědavé, výborně se u toho vypne a zrelaxuje.
Zvláštní je, že mi všichni slibovali, že na moře se dá zvyknout a přitom ještě teď když o tom píšu, tak se se mnou točí počítač a do moře od té doby můžu jen na aklimatizační desetiminutovky.

Největší radost mi dneska udělala jedna naše desetiletá princezna. Máme s ní spoustu práce už od začátku, když přišla měla deset kilo, nyní má už skoro patnáct a její BMI se teď čerstvě přehouplo přes 10. Těm nejvíc podvyživeným dětem dáváme energetické přídavky a říkáme jim mléko pro hubené děti ( i když to teda mléko není, ale trochu tak vypadá). Dneska jsem hubené děti volala na mlíčko a princezna přede mnou na těch svých špejlovitých nožičkách utekla do prvního patra a volala že už mlíčko nepotřebuje, že už není hubená:-)

Rozloučila bych se větou jedné naší desetileté slečny, která si stále plete otázky How are you? a How old are you? a tak na kteroukoliv z těchto otázek projistotu odpovídá „I am fine, ten.“

Kambodža 16-pod vodou

2010-08-16T00:33:00.000-07:00

Čomripsua,
s dovolením bych zahájila trochu morbidním, ale oblibeným vtipem evropanů žijících v Kambodži......"Při tragické nehodě dvou motorek se zranila většina účastniků, 8 z toho vážně"
Když už jsme u té dopravy, tak místní policisté se opět vytasili svojí inteligencí co se týče tahání peněz z baranků..... mají nový hit...pokutují za to, že má někdo ve dne rozsvícená světla....což, co si budem povídat se stává jen barankům, kteří tu ještě nejsou tak dlouho a mají to ještě zažité z Evropy, tudíž se ještě s policisty moc neumí hádat a přiměřeně tomu jsou i pokutováni. Když se zeptáte policisty, proč že se to nesmí, že to nedává úplně smysl, tak se dozvíte, že to není napsané v zákoně, takže proto. Hezké na tom ale je, že se vynořilo i spoustu kmérů, kteří teď jezdí po městě, zastavují baranky, ukazují jim na rozsvícená světla na autech a motorkách a lámanou angličtinou vykřikují Big problem mistr, big problem. Poprvé se člověk lekne, že má opravdu nějaký problém, ale když mu pak dojde, že se ho kméři snaží varovat před policií, tak to docela zahřeje.

V sobotu jsem uskutečnila svůj první potápěčský počin. V moři, které mělo 30 stupňů, jsem strávila dvakrát padesát minut v hloubce 10metrů, vše pod dohledem statného ošetřovatele Fabrice, francouzského instruktora. I přestože moře v období dešťů není pro potápění ideální, vzhledem ke snížené viditelnosti, tak korálové útesy byly vidět velice dobře a vzhledem k tomu, že jsem před týdnem s dětmi znovu shlédla Finding Nemo, tak jsem v sobotu mezi korály našla skoro všechny hlavní protagonisty, včetně hlavního hrdiny, clown fish. Clown fish je prý velice agresivní rybka, která se dokáže velice přesně trefit čumáčkem potápěči přímo mezi oči, popřípadě ještě lépe, do nějakého čudlíčku na dýchacím přístroji, naštěstí je malinká a nedokáže způsobit nějaké větší škody. Já, vzhledem k tomu, že jsem v té době byla pod vodou teprve deset minut a teprve jsem se smiřovala s myšlenkou, že musím dýchat do hadičky a nemůžu si vyplavat na vzduch kdy se mi zachce, tak jsem kvitovala s povděkem, že moje dýchací vybavení nechala bez povšimnutí.

Naštěstí z mojí strany nedošlo k žádné zbrklé reakci, což jsme i já i Fabrice velice uvítali. Jediný drobný problém nastal s podvodní komunikací, kterou jsem samozřejme měla před ponorem opakovaně vysvětlenou, ale krása mořského dna mě na tolik uchvátila, že jsem na všechny symboly okamžitě zapomněla....a ani nevím proč jsem měla strašnou potřebu Fabricovi sdělit, že se mi tam dole moc líbí, bohužel jsem na to zvolila zvednutý palec, což v podvodní komunikaci znamená, že potřebuju okamžitě nad vodu.....Fabrice jako správný profesionál zachoval ledový klid a začal se mnou rukama nohama rozebírat, proč potřebuju na hladinu, nakonec jsme se dohodli, že na hladinu nepotřebuju, že jsem opravdu jen tak zpomalená.....Fab už se pak jen chytil za hlavu a úlevou se propadl o další dva metry hlouběji.....toto gesto jsem bohužel pochopila velice dobře...na lodi jsem mu pak musela slíbit, že sdělování dojmů nechám pro příště až na hladinu.

Kambodža 15-úplatky

2010-07-22T21:55:00.000-07:00

Čomripsua,
Už chronicky se omlouvám za zpoždění, a jak se tak pozoruji, tak se omlouvám dopředu za všechna další možná zpoždění.

Podle první fotky, těm, co mě jen trochu znají, musí být jasné, jak teď trávím veškerý svůj volný čas v projektu. Máme měsíční štěňata a já jsem jediná, která se o ně aspoň trochu zajímá, kméři nejsou úplně zvířátkové tipy. Ale mě to vůbec nevadí, aspoň se s nikým nemusím dělit.

Co se týče druhé nejčastější věci, na kterou se mě ptáte, tak akvárko se má taktéž dobře. Sice nebylo dodrženo moje ultimátum, ale na Kambodžu sousedi stejně překvapili…jenom asi deset dní potom co jsem s nimi hovořila a pak na ně každý den vrhala káravé pohledy, přesunuli akvárko zpět na svoji zahradu, kde nadále chátrá a zarůstá…stejně tak jako zahrada, na kterou nebylo od té doby sáhnuto..za to vedle nás vyrůstá další obří budova ( zde je krásně vidět nepřímá úměra, zatímco přesunout akvárko deset kroků trvalo deset dní, postavit třípatrový dům trvalo dva dny…..bohužel to bylo podmíněno tím, že se začínalo v pět hodin ráno včetně neděle, což ocenili hlavně ti, co měli okna na dotyčnou stranu). Nehledě na to, že stavěli především svépomocí, a od té doby, co jsem byla svědkem toho, jak uplácávají beton na nosných pilířích rukama, přivázaní přitom na laně k našemu plotu, tak se nemůžu dočkat, až nám ta nádhera spadne na zahradu.

Taky se jim podařilo definitivně rozjezdit naši už tak dost chatrnou cestu, kterážto se po přívalových deštích, které teď máme každý den, stává prakticky neprůjezdnou. Sousedi už mě dvakrát museli tlačit, po té co jsem před naším domem zapadla do bláta….ale nutno dodat, že to vždycky dělají s úsměvem. Za normálních okolností je v Kambodži zvykem, že barank za tyto služby kmérovi něco malého zaplatí….ale já vzhledem k tomu, že to je jejich bláto, jsem jim zatím vždy jen pěkně poděkovala …..a oni přesto vždycky už automaticky stojí v pozoru, když otevřeme bránu a jsou připraveni tlačit….takže vpodstatě bych to shrnula, že vztah se sousedy máme výborný, v podstatě čím dál tím lepší.
O drobných úplatcích pro kméry by se dala psát celá kniha. Ráda vyprávím historku o Palim, jednom našem kamarádovi ze Slovenska, který tady žije už několik let. Jelikož má jeepa ze čtyřicátých let a je barank, tak je nápadný a policajti ho zastavovali pravidelně, a pokaždé se jim něco nelíbilo, za co musel platit, od kambodžského řidičáku po SPZ. To jsou všechno věci, které není úplně tak lehké v Kambodži získat, člověk je nezíská zadarmo a hlavně to může trvat i rok(proč by se na to taky pospíchalo, když se na tom pak dá vydělávat za pokuty).Během let ovšem Pali vypiloval veškeré své nedostatky k dokonalosti, až přišel den, kdy ho policajti zastavili a neměli nic, co by mu vytkli. Na jeho vítězoslavný pohled reagovali velice zklesle a zmateně a ve finále se ho téměř se slzou v očích zeptali: „Ale zaplatíte nám aspoň něco ne?“
Vlastní zážitek mám z minulého týdne, kdy jsem byla s jedním kamarádem motorkou na večeři. Kamarád zamknul motorku před restaurací, v místě k tomu určeném. Ovšem když jsme se z večeře vraceli, motorka tam nebyla. Asi třicet minut jsme běhali po pláži s baterkami a hledali. Až z restaurace vylezli tři umolousaní kméři, že se o motorku báli, a tak ji radši schovali, a že teda nemáme za co děkovat, že to udělali rádi a že to bude 5 dolarů. Jasně jsme jim naznačili, že platit nehodláme, na což oni reagovali trpělivým a léty procvičeným monologem ve velice lámané angličtině, že kdyby nám motorku neschovali, tak by nám ji ukradli a stálo by to 1000dolarů, a takhle nám ji neukradli a bude nás to stát pět dolarů. Každou větu při tom prokládali větou „maybe five dollars better then thousand dollars.“Nakonec jsme to usmlouvali na dva dolary, jen kvůli tomu, že jsme mluvili kmérsky, ale říká se, že především na amerických vojácích si takhle místní vidělají až sto dolarů.

Jinak dětičky v domě rostou, přibývají na váze a dělají nám radost. Minimálně jednou denně absolvuji ve své lámané kmerštině s batolatama proslov na téma "Proč neházíme štěně z výšky na zem" a pak zbytek dne chodím a kontroluji, jestli jsem byla pochopena. Občas si připadám jako Hrušínský v Obecné škole. Jedna fotka z výletu k vodopádům.

Kambodža 14-už zase

2010-07-01T23:33:00.000-07:00

Ahojte, omlouvám se za delší odmlku, ani mi to nepřišlo tak dlouho, ale jak někteří začali naléhat, tak jsem zjistila, že už je to skoro měsíc. Takže těm jedincům Hondzyku děkuji.
Zatím, co jsem se odmlčela, se mi tady vyměnila kolegyňka. Peťka odjela domů studovat, ale dávám jí maximálně půl roku, než zase přijede. Teď tady mám Simonu, která na Slovensku provozuje stejný vodní sport jako já v Praze, jen na lepší úrovni, a na ME v Italii letos vyhrála všechny tituly, které nevyhrála Léňa, moje pražská spolubydlící. Spolubydlící si umím vybrat... Tudíž jsme hned začaly plánovat různé podvodní, pobřežní, cyklistické a hřišťové aktivity. Zlý jazykové ze Slovenska se bojí, že tady budeme děti učit lyžovat, což ne že by se nám nelíbilo, ale každému musí být jasné, že to nebude tak jednoduché, jelikož ty naše rampepurdy k něčemu zorganizovat, to není jen tak:-)

I když abych jim nekřivdila, minulý týden jsem je všechny očkovala, a až na tu nejmenší, která si poplakala, protože očekávala, že jí ubližovat nebudu, když je krásná a navíc má nový klobouk, jednoho prvňáčka, který se schoval na záchodě a jednoho sedmiletého, který mi po kamarádech vzkázal, že se bojí a tak se bohužel nebude moc dostavit, proběhlo vše bez nejmenších komplikací.

Rainy season se u nás zatím ne a ne rozběhnout, až na občasnou spršku a noční bouřky je tady teď příjemných 25 až 30stupňů, a po většinu doby zataženo. Moře je konečně o trochu chladnější než vzduch, takže se člověk i ochladí a může si opravdicky zaplavat, teda pokud zrovna nejsou velké vlny, které člověku nedají a pořád je proskakuje, jelikož když je neproskakuje, tak se člověku dělá špatně, což člověka nepřekvapuje, protože stejně špatně mu bývá v autě.Akorát mi tady pak nikdo nevěří, že závodím na divoké vodě, nechápu.

Jediný kdo si tady hraje na rainy season jsou řemeslníci. Donutit někoho, aby nám opravil střechu, aby nám nezatékalo, je nadlidský úkol, jelikož je rainy season a vůbec nemá cenu se někam s tím cementem tahat, protože stejně bude pršet. Když pak argumentujeme tím, že neprší, tak většinou přijdou s tím, že mysleli, že bude pršet a te´d už je stejně pozdě.

A to nemluvím o svátcích. Kméři mají oficiálně 10 státních svátků,kromě Kmérského nového roku(10dní), Čínský nový rok(5dní), královy narozeniny(5dní), narozeniny starého krále(3dny), narozeniny královny(1den), den dětí, den lidských práv, den žen, apod. Ale minimálně dvakrát do měsíce člověka překvapí zavřené úřady, a to mu pak nezbývá nic jiného než slavit den pluhu, den krávy, den kojení, den HIV, apod. Krásné na tom je, že když takový den padne na pátek, nebo nedej bože víkend, tak se nepracuje nejen v pátek, ale ani v pondělí, protože o víkendu je volno normálně, tak by to nebylo fér. Krásné na tom není, že se to moc nedá zjistit dopředu, prostě až před tou zavřenou bankou:-)
No a když se pak takovéhle svátky kombinují se dny, kdy se čeká, jestli náhodou nebude pršet, tak se z rainy season stává pro kméry docela příjemné období.

Pomalinku se taky zlepšuje moje kmérština, a to nejen ta lékařská. Opakovaně už jsem byla nucena rozebírat s dospívajícími děvčaty jejich životní strasti , protože bohužel to, že jsem žena převažuje nad tím, že neumím kmérsky (ne vždycky si ale s jazykem vystačím, naposledy mi třeba jedna slečna přišla oznámit, že uteče z projektu, správný obsah té věty jsem bohužel pochopila až ve chvíli, kdy jsme jí naháněli po pláži).
Za vrchol mých jazykových schopností ovšem, pokud nepočítám handrekování na trhu, považuji svoji včerejší slovní přestřelku se sousedy. Sousedi mají totiž již tři týdny před domem nefunkční, ošklivé, zaprášené, objemné akvárko. Celé tři týdny ho bedlivě sleduju, protože se bojím, že ho napustí vodou a v padesátistupňovém vedru do něho nedej bože umístí něco živého. To se k mé velké radosti nestalo, k mé velké radosti se ale včera akvárko ocitlo přímo před vchodem do naší zahrady, jelikož sousedi rekonstruují.

Při představě, že jim rekonstrukce zahrady bude trvat měsíce, jako všechno ostatní....no prostě jsem na ně vyběhla (nutno dodat, že před měsícem jsme jim dovolili si k našemu plotu schovat cihly, dle jejich slov na pár hodin, které tam jsou stále, hned vedle akvárka, a nejspíš se teď čeká na to, až se rozmočí, aby se nemusely odvážet, proto jsem tentokrát zvolila razantnější postup)....

Dialog probíhal ve velice veselém duchu......
já: co to je?
oni: akvárko na ryby( tónem trpělivým, jako když se mluví s někým, kdo akvárko jetě nikdy neviděl)
já: já ho ale nechci, moc děkuju.
oni: hurónský smích(tónem, ona si asi myslela, že by sme jí tak krásné akvárko chtěli dát)
já: vaše akvárko, váš pozemek; můj pozemek, žádné akvárko.
No a na to oni ( teda to už jsem pochopila z jejich pantomimy), že zítra v sedm ráno přijde někdo silný, kdo jim s ním pomůže zpět....myslím, že jestli tam zítra v sedm to akvárko ještě bude, tak už žádného silného pomocníka potřebovat nebudou, jen nevím jestli jim ho dám přesně tam, kam zamýšleli a jestli bude mít ještě všechny čtyři nožičky:-)

Kambodža 13-slam

2010-06-04T21:56:00.000-07:00

Asi patnáct kilometrů od Phnom Phenu je uměle vytvořený slam pro stovky rodin, které byly vystěhovány z hlavního města, aby na místě jejich domů mohla být postavena továrna. Bez jakýchkoliv vstřícných kompenzačních kroků ze strany vlády většina těch lidí přišla o práci, jelikož neměli na dopravu do hlavního města a novou práci už nenašli.
I tady má slovenská univerzita malý projekt na podporu školní docházky několika dětí a tak jsme se tam byli minulý týden podívat.

Životní podmínky jsou opravdu žalostné. Spoustu plechových a rákosových chatrčí nalepených jedna na druhé, sem tam nějaký betonový domeček. Spoustu spoustu odpadků, stovky nahatých dětí, staří lidé posedávající v každém centimetru stínu a ženy a muži v práceschopném věku pečující o domácnost.
Jediný zdroj pitné vody je nádrž na dešťovou vodu před slamem, v které taktéž plave spoustu odpadků a pijí z ní psy a krávy, vedou z ní rozvodové trubky do jednotlivých částí slamu, kde tvoří rezervoiry pro jednotlivé rodiny. I za tuto vodu rodiny musí platit.

Dokážete si představit jak mě dojalo, když jsem v těchto podmínkách našla v jedné domácnosti na stěně fotku Českého Krumlova(koupili jí v přepočtu cca za 5korun na trhu, protože se jim líbila a měli ji pověšenou hned vedle fotky švýcarských Alp).

Navštívili jsme rodiny všech dětí, které jsou z našeho projektu podporovány ve školní docházce. Podpora spočívá v poskytování školní uniformy, učebnic a knih, jízdního kola, pokud ho dítě na dopravu do školy potřebuje, stravy během vyučování a úplatkům učiteli. V Kambodžské obecní škole se musí platit učiteli za to, že si konkrétního dítěte ve třídě všimne a něco ho naučí (učitel většinou za velmi mizerný plat má na starosti i šedesát dětí, tudíž není ani technicky možné, aby se věnoval všem, a tak se věnuje hlavně těm, které zaplatily...smutné, ale v místních poměrech bohužel běžné, úplatky učiteli pak vpodstatě výjdou stejně draho jako soukromá škola, kam dochází většina našich Sihanoukvilských dětí). Tento fakt pro mě dostává úplně jiný rozměr třeba v případě rodiny tří našich dětí. Tatínek vdovec, sám velmi těžce nemocný, zůstane sám se třemi chlapci, žijí v malinké chatrči z listí, on dělá nočního hlídače za dvacet dolarů měsíčně a živoří s malinkým políčkem. Přesto, za cenu ještě větší chudoby, pošle všechny děti do školy(to tady zvyklostí není, v chudých rodinách děti většinou tvrdě pracují)....kolik mu ale asi tak zbyde na úplatky pro učitele.... tudíž chlapci jediné, co ve škole získají jsou kamarádi. Po příchodu do našeho projektu všichni musí opět do první třídě.

Ale zpět ke slamu. Děti s rodiči se shromaždí v jedné domácnosti a Hoang, náš kmérský sociální pracovník k nim promlouvá o tom, jak je důležité být trpělivý a posílat teď děti do školy, protože se vzděláním si pak vydělají mnohem víc peněz..tohle pochopit je pro ně asi to nejtěžší, protože potřebují okamžitý příjem. Dále Hoang, jinak velice distinguovaný chlapec, mluví o tom, že už si nemají dělat další děti, když neuživí ani ty co mají ( no ono bez elektřiny, co jiného...), a všechny ženské se začnou červenat a chichotat..ale je vidět, že Hoang má autoritu.

Všechny děti nám předvádějí svoje školní výsledky, většina z nich je ve škole velice šikovná. Jedna čtrnáctiletá slečna se před týdnem rozhodla, že do školy chodit nebude, že je to pro ní moc velký luxus, když rodina tak živoří a začala pracovat v továrně od sedmi od rána do deseti večera, šest dnů v týdnu, za čtyřicet dolarů měsíčně. Následuje dlouhý dlouhý rozhovor, na konci dostane dívka třídenní ultimátum, kdy se musí rozhodnout, jestli se vrátí do školy nebo ne. Ráno třetího dne nám Hoang volá, že dívka jde zpět do školy. Je smutné že čtrnáctileté děti musí dělat takové rozhodnutí.
Všechny děti mají nějaké drobné zdravotní problémy a všechny mají průjem, takže na druhý den se vracíme a dovážíme léky. Říkám si, že by mě docela bavilo mít tady jednou týdně ambulanci, protože lékař je tu potřeba jako sůl.

Na konci naší cesty si jedna starší paní půjčuje od Janky sluneční brýle a pak tak dlouho říká, jak jsou krásné, až Janka nemá jinou možnost než jí je dát. Janka mezi vousy zamrmlá, že byly drahé a my se smějeme, jelikož každá máme několik podobných páru brýlí značky Prada a Gucci z pláže, cca za pět dolarů. Babička má nepopsatelnou radost a my s klidem odjíždíme. Až v autě nám Janka řekne, že ty brýle byly z Ameriky a opravdu drahé, ale ta babička měla takovou radost, že nešlo odolat:-)

Kambodža 12 -co všechno se vejde na motorku

2010-05-27T04:24:00.000-07:00

Opět se hlásím, opět s delší odmlkou, jelikož elektrické podniky nejspíš vymysleli, že je nebezpečné nám posílat elektřinu, když se všude kolem blýská a proto vždy, když se začne blýskat, nebo to jenom trochu vypadá, že by se blýskat mohlo, tak elektřinu vypnou. Podotýkám, že se tady teď blýská denně.
Jinak poctivé období dešťů, jako máte teď vy v Čechách, zatím ne a ne přijít, vždy tak jednou denně přijde příval, ulice se promění v řeky, z kanálu se řine voda, motorkáři v tom nadšeně plavou i s motorkama a za dvacet minut je po všem. Ale v místním tisku dnes psali, že se konečně ochladilo z 45 na 39 stupňů, tak jsme všichni rádi. Je pravda, že změna je poznat na moři, už není tak horké a člověk se v něm aspoň trochu ochladí. Člověk ( a zejména takový sněhomilec a větral, jako já) žasne nad tím, jak se rychle aklimatizoval na nezvyklé klima.....ale te´d už mi prostě přijde normální, že nosím kolem krku šátek, do kterého si utírám pot a třikrát denně se převlíkám a sprchuju a spím s větrákem ( jsem jediná ostuda, která spí s větrákem, až budu spát bez větráku, tak to bude znamenat, že jsem se fakt aklimatizovala....no vlastně spím bez větráku vždycky když vypnou elektřinu, ale zatím se vždycky těším až ji zapnou).

Rozhodla jsem se vytvořit vlastní výzkum na téma "co všechno se vejde na motorku"..ona tady už jedna publikace existuje, evidentně nejsem první, koho to fascinuje, ale pro mě je to výzva, jelikož to, co bych doma vezla fabií na třikrát až čtyřikrát, oni tady vezou na motorce a ještě ve dvou...není úplně jednoduché získat fotodokumentaci, protože když před sebou člověk vidí pohybující se postel, na ní tři pytle cementu a na nich pračku, tak opravdu nečeká, že to všechno veze motorka a nechystá si foťák.....Nemluvě o lidech....zatím můj největší skalp je pětičlenná rodinka. Podrobným šetřením jsem dospěla k převratnému zjištění, že dětí se na motorku vejde nepočítaně, dospělých mužů obvykle čtyři až pět, stejně tak žen a to ještě jedna z nich sedí bokem....přidávám první fotky, ve dvou případech táhne motorka vozík, na jehož oji řidič sedí, popřípadě ho má přivázaný k sedadlu.
Zcela běžně jezdí vepředu hned za řidítky kojenci a batolata, stojí tatínkovi na klíně, drží se za řidítka a smějí se jak o život (nejspíš sen každého malého českého kluka). Motorkáři jsou zde velice bezstarostní, jelikož vůbec nesledují okolní dopravu, takže jim spoustu hrozícího nebezpečí vůbec nedochází, zpětná zrcátka mají namířená na sebe, popřípadě na spolujezdce a šněrují hlavní ulice křížem krážem, od jednoho okraje k druhému. Když ho chcete předjet, musíte na něj zatroubit, aby si byl vědom, že se bude něco dít, protože o vás stopro neví, ani když mu jste nalepení na zadku, a ani potom není jisté, že vám při náhlém odbočování nevletí do kapoty......stává se to a většinou bez úhony obou stran,vzhledem k malé rychlosti, jen ty kojenci na těch řidítkách mi vždycky dělají starosti. Nepsaným pravidlem tady je, že velké auto, které jede po hlavní ulici( a to i po 320km dlouhém rychlostním úseku do hlavního města) troubí na všechny auta a motorky které předjíždí, plus na ty, které vyjíždějí z vedlejší ulice...výrazně se tím zmírňuje riziko střetu....no teda nepsané pravidlo místních baranků, kméři troubí jen když chtějí pozdravit kamaráda...

Zajímavé je, že helmu tu musí nosit jenom řidič, spolujezdci jsou asi v závětří řidiče v bezpečí. Ještě zajímavější ale je, že i když je řidič chycen bez helmy a zaplatí pokutu (většinou kolem dolaru), tak dostane doklad o zapacení a s tím se pak může 24 hodin ohánět,aby nemusel platit znovu.
Kapitola sama pro sebe je jízdní kolo, na které se vejde taky několik dospělých. Běžně jezdí tatínek s větším děckem vepředu a maminka s menším na nosiči.K tomu se dostanu v příštích dílech snad s další obrazovou dokumentací.

Kambodža 11-rozkaz zněl jasně

2010-05-19T01:10:00.000-07:00

Včera dopoledne mě zavolali k jedné holčičce, že jí bolí bříško, zvrací a má průjem. Po bližším šetření ( a vzhledem k tomu, že pět dalších dětí mělo podobné příznaky) jsem stav zhodnotila jako střevní chřipku, naordinovala klid na lůžku, dostatek tekutin a po zkušenostech, kdy moje rady ohledně diety nepadly na úplně úrodnou půdu, jsem jim přísně nařídila, že jíst musí jen rýži a banány. Bylo asi půl jedné odpoledne a děti byly ne dlouho po obědě. Holčičku jsem zanechala na lehátku ve stínu palmy a šla si pro teploměr a láhev vody, abych co nejrychleji zahájila rehydrataci. Když jsem se vrátila, holčička už tam nebyla. Prošla jsem celý dům, abych ji našla v kuchyni, jak chudák sama sedí u stolu a jí rýži a banány. Nad ní stáli čtyři zaměstnanci a tvářili se hrdě, jak dobře plní moje rozkazy:-)
Zaměstnanci v projektu vůbec plní všechny rozkazy na stoprocent, tedy když jím rozumí, když jim nerozumí, tak se většinou nezeptají, řeknou že rozumněli a neplní. Hezky se to vykládá na příkladu studených obkladů. Když jim řeknete, že studené obklady mají měnit každých deset minut, tak to stoprocentně budou plnit, i kdyby se ani oni, ani dítě neměli vyspat, ale když jim řeknete, že mají obklady měnit vždy když jsou teplé, tak ráno najdete dítě se suchým ručníkem, protože oni prostě nevědí, kdy už ten čas nastal.
Včera jsem si taky fotila děti při cvičení, všimla jsem si , že jeden chlapec, jeden z mých největších oblíbenců, se fláká, necvičí, schovává se za ostatní a zívá. Už během cvičení jsem mu naznačovala, že ho monitoruju a že bude po zásluze potrestán, to jsme se tomu ještě smáli. Po cvičení, které těsně předchází večeři, jsem mu s úsměvem řekla, že "no exrcise, no dinner", protože mi nerozumněl, poprosili jsme jednoho učitele angličtiny o překlad, po překladu, který se nesl v zcela vážném tónu, se chlapec se smutným výrazem odebral bez večeře do svého pokoje.
Nejvíc práce mám teď s dvěma chlapci. Shodou okolností jsou to asi dvě nejzlobivější děti v projektu. Jednomu jsou čtyři, druhému sedm, a naposledy vymysleli, že efektivita větráku by se dala zvýšit tím, že se na točící se vrtuli bude lít voda, která pak bude osvěžovat okolní spící děti.

Oba chlapci mají teď hodně hnisavých ran na lýtkách a bercích. Zpočátku jsem je převazovala jednou denně a věřila jsem, že do druhého dne jim to vydrží. Teď, když jsem pronikla do místních zvyklostí, je naháním třikrát až čtyřikrát denně, bezpečně je pokaždé najdu bez obvazu a bezpečně podnikají něco super, jako je válení v písku, nebo skákání z jedoucího kola na beton( nejvíce v oblibě je kolo bez pneumatiky, protože vydává nejlepší zvuky..a to jim ještě nedošlo, že by se s ním taky dalo krásně jezdit po nohách, mě to došlo a moc se bojím). Taky jsem zpočátku převazovala těsně před odchodem domů, kolem půl šesté. Jenže zvyklostí je, že všechny děti se koupou v šest. Asi nemusím do podrobna rozebírat, jestli se obvazy na koupání sundavají, popřípadě jak vypadají po koupání. Proto jsem si řekla, že zasáhnu razantněji a kromě toho, že je osobně koupu před převazem, tak oba dostali přes obvazy ponožky. Ponožky nejsou úplně standartní položkou v šatníku dětí a oba chlapci se stali terčem posměšných narážek ostatních dětí (nevím k čemu českému bych to přirovnala, my se v čechách většinou navzájem neposmíváme za to, že máme ponožky).

Mladší z chlapců mě totálně dostal svoji ješitností, ve svém věku absolutně odmítá přiznat, že by ho něco bolelo, ani jednou necukne a zarytě celou dobu vrtí hlavou, že nebolí, až když se mu na tvářích objeví slzy jako hrachy, přestože nadále vrtí hlavou, tak je to pro mě většinou znamení, že mám přestat.
I přesto všechno musím říct, že rány se začaly docela pěkně hojit, i přesto, že obě děti mě většinou ráno vítají bez obvazu. Ten starší má vždycky ponožku schovanou v kapse, protože rozkaz zněl jasně, ani ránu bez ponožky, ale mladší ji v kapse ani jinde nemá ( jedná se už asi o pět párů a já se čím dál tím víc bojím, kde je nakonec najdem, abych předběhla vaše otázky, větráky jsem zkontrolovala jako prvni).
Omlouvám se za velké zpoždění, ale nadále máme problémy z internetem.
Vpodstatě jde o to, že jen dostat někoho do domu na opravu většinou trvá týden, jelikož "madam, its ten, maybe its too late, maybe tomorrow better", no a ten když přijde, tak první co řekne, že ať bude s tím routerem cokoliv, tak na poškození bleskem se záruka nevztahuje...a že on vlastně neví co s ním je, ale že si je skoro stoprocentně jistý, že to souvisí s bleskem.

Kambodža 10- cesta do Pursatu, aneb trocha tvrdé reality

2010-05-09T10:04:00.000-07:00

Hlavní myšlenka organizace, pro kterou zde pracuju je pomáhat dětem s HIV, především sirotkům a polosirotkům, o které se zbylá rodina nechce nebo nemůže starat. Ve skutečnosti to funguje tak, že když se někde objeví takové dítě, nejčastěji v nemocnici, kde je jako doprovod nemocných či umírajících rodičů, nebo na ulici, nebo v jiné organizaci, tak se kontaktuje nejbližší NGO, ta kontaktuje nás a my se jedeme na dítě podívat a rozhodneme, jestli je vhodné umístit ho k nám, nebo jestli nestačí jen hledat nějaký způsob jak pomoct rodině, aby se o něho mohla dál starat.
A tak se stalo, že jsme se ve čtvrtek jeli podívat na děcko do Pursatu, odkud jsou i další naše děti, takže cesta se spojila i s návštěvou jejich rodin. Musím říct, že jsem v podání Petry a Vicheta poprvé viděla perfektní práci sociálních pracovníků, až jsem se zastyděla, že když to tady může tak výborně fungovat, proč to u nás tak žalostně nefunguje.

Osmiletá slečna žila se svou matkou na zápraží domu, který jim nepatřil a každou chvíli hrozilo, že je odtamtud někdo vyhodí. Obě dvě jsou HIv pozivitní, tatínek se starším bratrem utekl do Thajska, holčička nechodila do školy. Než jsme se stihli maminky na cokoliv zeptat, tak se kolem domku seběhla celá vesnice, a protože o HIV se veřejně nemluví (kdyby se rozkřiklo, že jsou obě HIv pozitivní, tak by mamince už nikdo nepomohl),tak jsme další vyšetřování nechali až na soukromí . V tomto případě ale přijetí do domova bylo zcela na místě a maminka i holčička souhlasily, takže jsme jen domluvily potřebné dokumenty a čas odjezdu na druhý den.
Už tady nás na kole doprovázela maminka dalšího našeho chlapce, který ač je pozitivní, tak ve velmi dobrém stavu a zcela kompetetntní brát léky a chodit na kontroly, proto jsme se chtěli domluvit na jeho postupném návratu do rodiny. Maminka byla udržovaná žena tak kolem 45, hezky oblečená a upravená,v ruce žmoulala balíček bankovek, takže jsem očekávala, že bude mít radost, že syn může zpátky a pomalu jsem sama sebe připravovala na odchod mého prvního dítěte z domova. Ale už když jí Vichet oznámil, že bysme se chtěli podívat, jak se jim daří, popovídat a zeptat se na zdraví tatínka( na kteréžto se zatím vždycky vymlouvali), tak jí úsměv na tváři zmrzl a kmérsky Vichetovi začala vysvětlovat, že si chlapce zpátky rozhodně vzít nemůžou a v tomto duchu se vedl celý rozhovor. Nicméně jsme byli pozváni do velkého, upraveného domku, posedali jsme si na lavičku, Petra mluvila anglicky a Vichet překládal.(Vichet miluje všechny děti v domově a žádného z nich se nechce vzdát, rozhovor se proto vždycky táhne, protože než se proberou všechny slepice na dvorku, každá zvlášť, tak Vicheta musíme opakovaně pobízet, aby už konečně začal mluvit o tom, v jak dobrém stavu chlapec je). To co následovalo mi dost zkazilo náladu, maminka s tatínkem se navzájem začali překřikovat, kdo je víc nemocný, tatínek začal šavlovat zahojenými jizvami po bércových vředech a jedním čerstvým vředem, který měl jen tak strčený v botě a sedali mu na něj mouchy, začali nám slibovat hory doly, přes slepice, po divokou zvěř z lesa, kterou dostaneme, když už pojedem. Když jsme argumentovali tím, že mají doma ještě dva krásné zdravé kluky, o které se starají bez problémů a kteří normálně chodí do školy(jeden z nich se zavřel do kůlny, protože se bál, že ho taky odvezeme), tak z nich v podstatě vylezlo, že dva kluci se utáhnout dají, ale tři už se prostě neutáhnou, a že když jim chlapce vrátíme, tak ho připravíme o vzdělání (volný překlad by zněl asi tak, že potřebují aby aspoň jedno dítě dobře vystudovalo a mohlo je na stáří živit). Na to, jak se chlapec má se ani jednou nezeptali. Já jsem seděla se skleslou čelistí, Petka jen prohodila, že nic jiného nečekala, že si moc zvykli na to, že o dvě děti se stará mnohem lépe, než o tři, že se jim jen takhle jednou za čas přijede ukázat, zkazit náladu a dát najevo, že to s návratem chlapce myslí vážně.
Cestou zpátky jsme se ještě stavili v domečku, v kterém bydlí stará babička s osmiletým vnukem, HIV pozitivním, sirotou- mají prostě jen jeden druhého. Před několika měsíci na něj Peťka s Vichetem také dostali echo, ale když se tam objevili, tak se chlapec otočil na podpatku a utekl. Tentokrát neutekl, přivítali nás s babičkou v malinkém, ale úhledně uklizeném domečku, ve kterém vlastně byla jen dřevěná lavice na spaní, malé ohniště, pytle s rýží a igelitový pytlík se všemi chlapcovými léky, úhledně zabalenými a popsanými, chlapec přesně věděl jak je užívat a i věděl kdy má další kontrolu v nemocnici.Babička dostává příděly rýže a oleje od místní NGO a chlapce chválila, že jí pomáhá a při tom chodí do školy. Vesměs se oba tvářili spokojeně, takže jsme jen pochválili, jak to hezky zvládají a rozloučili jsme se. Na chvíli jsem měla zase ideály.

Na večeři jsme se stavili v restauraci, kde si člověk vaří vlastní polívku, dostane hrnec s vývarem na vařiči a spoustu ingrediencí a polívku si vyšperkuje k obrazu svému, tradiční záležitost pro kmérské rodiny.V noci jsme toho moc nenaspaly, jelikož v pokoji bylo nesnesitelné vedro a jeden větrák to fakt chudák nezvládal, takže člověk spal vždycky jen těch deset sekund co na něj foukalo a těch dalších deset se strašně těšil na ráno.
Ráno jsme začali v nemocnici, kde měla být další HIV pozitivní holčička, jako doprovod své nemocné mamince. V místnosti o cca deseti lůžkách se k sobě tulily na jedné posteli. Tentokrát jsme rozhovor přesunuli do místní haly, maminka se nechala slyšet, že potřebuje jet pracovat do Thajska a o holčičku se nemůže starat a proto by nám jí ráda svěřila(holčička už zahájila HIV terapii ale pro nespolehlivost rodiny byla už měsíc bez léků). Přímými dotazy jsme zjistili, že maminka už v Thajsku pracuje a jezdí do Kambodže jen jednou za dva měsíce na kontroly. O holčičku a staršího bratra se stará babička, rýži dostávají od NGO, ale nemají na cesty z 15km vzdálené vesnice do nemocnice, proto holčička na kontroly nejezdí. Navrhovali jsme, že maminka by holčičku mohla vyzvednout vždycky, když pojede na svojí kontrolu, ale děti mají v této konkrétní nemocnici kontroly po 1,5 měsíci a dospělí po 2měsících a nikdo s tím nebyl ochoten nic udělat.Proto jsme se obrátily na zmiňovanou NGO, tam jsme zjistily, že rýži nedostávají do domu, ale musejí si pro ní každý měsíc jezdit, na to překvapivě vždycky prostředky najdou, ale na kontroly v nemocnici samozřejmě chtěli přispět. Člověk v NGO byl velice vstřícný, vyplynulo, že HIV pozitivním přispívají na dopravu na kontroly 3dolary, ale zrovna tahle holčička bydlí tak daleko, že by bylo potřeba 5dolarů, které už si nemohou dovolit, a tady jsme se do celé věci vložili my, člověku z NGo jsme na dopravu holčičky přispěli zbylými dvěma dolary na měsíc a domluvily s ním samozřejmě i zpětnou vazbu a evidenci kontrol. Tím se elegantně vyřešila část problému a holčička zatím zůstala v rodině, z čehož narozdíl od maminky byla nadšená.
Poslední zastávka byla u maminky dalšího našeho pětiletého chlapečka. Maminka se začala živit jako prostitutka, aby zabezpečila rodinu, při kteréžto činnosti jednak chytla HIV a jednak otěhotněla. Vzhledem k HIV ji rodina totálně odvrhla a přestala podporovat, protože se bála nákazy a společenského opovržení. Narodil se chlapeček, který vyrůstal s maminkou v karaoke baru. Proto jsme se ho ujali my, ale vyšlo najevo, že je negativní a tak Petka začala s maminkou vyjednávat, aby si našla jinou práci a postavila se na nohy, aby si mohla vzít chlapečka co nejdřív zpátky. Maminka tedy začala prodávat pivo, což je bohužel profese té předešlé velice blízká, ale peníze jsou určitě lepší. O nové práci se ale evidentně dozvěděla rodina a vzpomněla si, že by je měla nezbedná dcera zase začít podporovat, což ona jakožto poslušné dítě své rodiny i přes dřívější odvržení okamžitě začala , tudíž je na tom finančně ještě hůř než před tím a tak je chlapeček zase až na desáté koleji a čeká, jestli mamince zbydou nějaké peníze, aby si ho mohla vzít zpátky. Peťka teď vyjednává přes různé NGo pro maminku práci, nejlépe mimo dosah rodiny, aby se mohla postavit na vlastní nohy a konečně být zase s chlapečkem.
Potom už jsme jen naložili včerejší holčičku s maminkou, která s holčičkou u nás tráví tři dny, aby měla jistotu, že u nás bude malá v dobrých rukou a vyrazili na šestihodinovou cestu k domovu. Zpocení, unavení fyzicky, a snad ještě víc psychicky.Pomalu mi začíná docházet, že postavení dítěte v Kambodži prostě není na pozlaceném piedestalu, jako u nás.

Na závěr aspoň jedna veselá historka. Koupila jsem si novou sukni, pěkná, na místní poměry ne uplně levná. Při odpoledním klidu jsem si sedla k chlapečkovi, který nechtěl spát.On ale začal ukazovat na moji sukni a budit ostatní děti a všichni se pak strašně smáli. Vyšlo najevo, že moje sukně je ze stejného materiálu, jako polštářky, na kterých děti spí. Takže jsem si jeho kmérské výkřiky přeložila jako:"konečně víme kam se nám pořád ztrácejí ty polštářky."

Kambodža 9- čekám kdy mě záchranáři odtáhnou zpět do moře

2010-04-28T08:36:00.000-07:00

Takhle jsme se nenastavily na focení, takhle to vypadá každý večer, když se snažíme s Petkou odjet domů. Na Pete visí dalších dvacet dětí, které čekají až nás vyfotí, aby se mohly podívat na fotky.
Dneska jsme byli s dětmi u moře. Jejich největší zábava (teda kromě vyhazování z ramen do vody) byla hra s pneumatikou, kdy na jednu stranu pneumatiky posadily mě nebo Petku a pak zkoušely kolik dětí je potřeba naskládat na druhou stranu pneumatiky, aby nás převážily, no....nebudu zabíhat do podrobností, ale hezky si procvičily počítání do pěti v angličtině.
Co se týče mé osoby, teda nejen mé, tak kambodžani vůbec nemají problémy s tím naznačit druhé osobě, že je moc hubená, tlustá, velká nebo špatně oblečená( docela ironický kontrast k tomu, že se koupou v dlouhých nohavicích a dlouhých rukávech).
Minulý týden jsme s Petkou a Vichetem(to je vedoucí domova) byli na kontrole u dvou dětí, které se z domova vrátily zpátky do rodiny, po vesnici se rychle rozkřiklo, že jsou na návštěvě baranci, no a kromě kupy dětí se přišlo podívat i pár dospělých. Mimo jiné i drobná paní, tak kolem padesátky, která evidentně dostala echo, protože šla rovnou ke mně, a začala mě plácat po bicepsech a ze soustavného kmérského monologu a pantomimy jsem pochopila, že se mi nejspíš snaží vysvětlit, že moje paže je stejně tlustá jako její stehno. Obrátila jsem se na Vicheta, aby mi to přeložil, ale Vichet se zajíkal smíchy(opakovaně jsme tento kulturní rozdíl rozebírali a Vichet už si dává pozor) a vůbec se mnou nespolupracoval, což mě jenom utvrdilo v tom, že rozumím správně. Tak jsem jí kmérsky za tuto informaci poděkovala, ona se mi ještě jednou snažila oběma rukama obejmout paži, a když se jí to nepovedlo, tak zklamaně odešla:-)
Taky jsem se byla poprvé podívat v nemocnici a byla jsem moc mile překvapená, i když teda je pravda, že moje očekávání byla spíš menší, než větší.. Intenzivní péče je situovaná hned za dveřmi, vlastně tak trochu i na ulici, stává z šesti lůžek, na kterých leží pacienti na kapačkách a na posteli s nimi sedí v průměru tak dva až tři příbuzní včetně dětí a čekají, jestli nebudou něco potřebovat. V kmérské nemocnici lidi nedostávají jídlo, to zajišťují příbuzní, včetně základních hygienických potřeb a gumových rukavic.

Pacienti byly evidentně určeni k hospitalizaci, protože běžně se tady na ulicích potká rodina na motorce, kdy tatínek řídí, uprostřed je dítě napíchlé na infuzi a vzadu maminka drží infuzní vak....ambulantní postup.

My jsme brali dvě děti na odběry. Čekali jsme asi deset minut, odběry byly taky během deseti minut hotové a výsledky do druhého dne. Kapitolou samou o sobě je chování dětí v nemocnici. Obě dvě děti(opakovaně zmiňovaná princezna, tak ta už je zvyklá na všechno a chlapec, takový čtyřletý generál, který vlivem léčby kortikoidy se má velice k chuti a je na kambodžskou populaci nadprůměrně dobře živený) braly odběry především jako výlet.

Chlapec ještě před tím stihl vyndat Pete z auta kazetu, rozmotat ji a vyrobit z ní na dvoře a kolem domu takovou šikovnou pavučinu, kterou byli všichni, včetně Vicheta na motorce, nuceni obcházet a objíždět. Pásku si pak vzal s sebou na odběr a jediné co mu při odběru vadilo, že mu ji Vichet na chvíli sebral. Vichet mu prostě řekl, že to štípne a on mu věřil a ono to tak bylo, takže všechno vpořádku.Ani jeden z nich ani nemukl. Vzpomněla jsem si jak se v Čechách občas peru i s desetiletými dětmi, které si nenechají šáhnout na břicho a bylo mi smutno. Po odběru si ale oba dva přiběhli pro pochvalu a malý chlapec svůj výkon nezapomněl okomentovat zvednutým palcem a výkřikem Good!.
Při svých prvních odběrech plakal, ale protože se mu stejně staré děti smály, tak si prostě řekl, že už plakat nebude a při odběrech teď už nepláče žádné dítě a já každé ráno podstupuju rituál, kdy zapisuju na nástěnku děti, které čeká vyšetření a všechny ostatní na mě visí a přemlouvají, že chtějí taky.

Kambodža 8- drobné problémy s kmérštinou

2010-04-25T03:13:00.000-07:00

Co se týče kmérštiny, tak pokroky dělám opravdu pomalu. Zatím umím pozdravit, poděkovat, pochválit jídlo, říct že mám problém a nemám problém,říct si o účet a pak se zeptat dětí, jestli je bolí hlava, v krku a břicho, jestli zvrací, nebo mají průjem a ať hodně pijí a nejedí. S tím jsem si zatím docela vystačila, jelikož jak zaměstnanci domova, tak i ostatní kméři ve sféře služeb umí aspoň trochu anglicky.
Až do dneška jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí..
Už týden se starám o jednoho chlapečka, kterému se zanítila rána na palci u nohy, kromě celkových antibiotik chodí každé ráno na převazy. Při převazu vždycky na tu nohu ukážu a zeptám se "Tien?", což je slovo, které jsem vypozorovala, že se používá pro výraz toho, že je něco lepší. Chlapec se vždycky tak zmateně usměje a řekne že jo, načež já se taky usměju, ukážu mu zvednutý palec a většinou ještě prohodím něco mezinárodního ve smyslu perfect, nebo super. On se nervózně zasměje, poděkuje a odejde. Až dneska jsem se dozvěděla, že tien znamená noha. Takže ten chudák je nucený každé ráno chodit za barankou doktorkou, ta se ho pokaždé ptá, jestli to co převazuje je fakt noha, a když jí už po páte řekne že jo, tak z toho má neskrývanou radost:-) Mohlo by to vysvětlit i můj poslední rozhovor s princeznou v kmérštině, kdy jsem jí masírovala bříško a ptala jsem se, jestli je to tien a ona zkřivila obličej a řekla že ne. Bůhví co si o mě myslela.
Takže pro příště, lepší je lao tien.

Kambodža 7-začínají bouřky

2010-04-24T02:08:00.000-07:00

Čomripsua,
omlouvám se za drobné výpadky v komunikaci, ale vlivem bouřek, které se tady teď začínají vyskytovat a častým výpadkům elektriky, které s tím souvisejí, se nám nejspíš porouchal router a tudíž jsme byly odříznuté od internetu. Dnes se ale začalo blízkat na lepší časy, jelikož po třech dnech přišel pán z internetové společnosti a prohlásil že "Its broken madam", takže se nám s petou ulevilo, ze konecne vime, co se děje. Pán bohužel nevěděl jak router opravit a někoho kdo by to třeby věděl neseženeme do pondělí, takže teď sedíme v kavárně s wifi, pijeme kafčo a kokosové mléko z kokosu a vyřizujeme poštu.
Včera jsem tady zažila první pořádnou bouřku, s pojenou s prudkým hustým, leč teplým deštěm, ulice se během deseti minut proměnily v řeky, kterými ne úplně jednoduše šlo projet autem a ode všad se vyhrnulo spoustu domorodců, kteří se nahromadili na krajích těch ulic, aby sledovali jak se ve vodě plahočí auta, motorkáři, tuktukáři apod. Během hodiny bylo po dešti a během dalších deseti minut už nebyly žádné známky toho, že by kdy prešelo, ulice byly opět suché, jen možná vyplavených odpadků bylo víc. Krásně se ale pročistil vzduch a v noci jsem si dokonce musela přes ramena přehodit prostěradlo, aby mi nebyla zima.
Včera jsem taky nezvládla vyhodit svou první žábu z pokoje(nějak blbnou po těch deštích), musela ji vyhodit Peta, ja jsem ji proste do ruky nevzala. Slíbila jsem si ale že další žábu už si vyřeším sama. Peta tvrdi že si hravě zvyknu, ona je schopna vyhodit i velkého pavouka, který s námi bydlí v domě( cca 10cm v průměru, tělíčko 1cm, nožičky tlusté cca 3mm), s tím jsem zatím domluvená tak, že když je v místnosti, tak já jdu do jiné místnosti, nevím jak to udělám až bude u mě v ložnici, jelikož nikde jinde v domě není moskytiera, ale tuhle zbraň zatím ještě nepoužil.
Jinak se máme pořád dobře, ja už jsem zabředla do léčby i schématu kontrol, ošetřuju bebíčka, čistím uši, léčím kašle a alergické reakce. Nejvíc mě ale stejně zaměstnává jedna a ta samá princezna, prakticky po všem co sní kromě rýže a manga má strašné bolesti břicha, takže pak hodinu sedíme s teplým obkladem a masírujeme, jakmile se pak zvedne s tím, že má hlad, nebo když usne, tak víme že je po bolesti a začneme vyjednávat co by si teda dala a aby si toho nedala moc. Včera jsme vzaly pár dětí včetně zmiňované k moři, seděla mi na klíně a ptala se jestli jedem papat. U moře byla nadšená, stavěla hrady a s ostatníma se plácala ve vlnách, cestou zpátky mi pak v náručí usnula. Dneska jsem ji při práci periferním okem viděla, jak si přisouvá židličku a škrábe se na vyšetřovací lůžko, okamžitě mi klesla nálada na bod mrazu, logicky jsem předpokládala, že jí zase bolí břicho, došla jsem si pro zaměstnance který umí anglicky, aby mi přeložil kde bříško bolí a jak se jinak daří. Ona mi ale po překladateli jen vzkázala, že by tam u mě chtěla spát, že se jí u mě spí dobře:-)
Pár techníckých poznámek: pro chronické problémy se seznamem jsem přešla na gmail, takže teď používám email johahak@gmail.com. Taky jsem dala pár fotek na johahak.rajce.idnes.cz. jedna je tam z kambodžského summer katalogu(místo kam se chodíme večer koupat), na jedné fotce vypadám jako největší žena na světě, vystřižená z knihy rekordů, ale obětovala jsem se a stejně ji zveřejnila, prosím nehodnoťte to jak já jsem velká, ale jak ona je hubená).
Mějte se krásně.

Kambodža 6-na bříško je nejlepší mango s chili

2010-04-22T04:33:00.000-07:00

Čomripsua,
dneska jsem si na trhu chtěla koupit kraťasy, jelikož mi bylo vedro v těch co jsem měla na sobě. Ukázala jsem na ně a řekla for me, tetka mi s nesmlouvavým výrazem podala xlka, zatvářila jsem se nespokojeně a ona se začla smát a opakovat for you, for you. Tak jsem si je demonstrativně natáhla, abych jí dokázala, že mi jsou velké, no...byly mi velké, o kousek. Vítězoslavně jsem ji teda požádala o elka a ona se na mě vyděšeně podívala a začala mi velice lámanou angličtinou a rukama nohama vysvětlovat že el je menší než xl. Důrazně jsem ji naznačila, že jsem si toho vědoma a byla jsem si jistá, že si od ní rozhodně nic nekoupím jen z principu. Pak už jsem se jen celým tělem soustředila na to, abych se do těch elkových dostala a vymýšlela nějakou výmluvu že co kdyby ne. No dostala a ani jsem nemusela moc zatahovat břicho. Opět jsem se na ní vítězoslavně podívala a ona, evidentně chtěla mít poslední slovo, mi s výrazem soucitu řekla že maybe xl better for you. Postupne si zvykam na to, ze se svoji muskulaturou jsem pro asiaty uplne jiny biologicky druh.
Jinak se mam krasne, strasne jsem si zvykla na deticky, vecer se mi od nich nechce a rano se na ne tesim. Milackem domova je trileta holcicka, ktera asi pred rokem utekla hrobnikovi z lopaty a od te doby jen kvete a zari, krome vsech zamestnancu ji maji rady i vsechny deti, vcera jsem byla svedkem toho, jak ji petilety chlapecek sam od sebe pustil sednout u vecere a sam si sel hledat jinou zidlicku. Kdyz jí date susenky, tak se je nejdriv snazi sama otevrit, a kdyz ji to nejde, tak je hodi na zem a skace po nich tak dlouho, dokud se obal neotevre, pak je vitezoslavne zvedne ze zeme, pri cemz se vetsinou veskery rozdrobený obsah vysype na zem, coz jí ale nevadí, jelikož je na sebe ještě pořád hrdá za to, že obal otevřela, a než si stihne uvědomit křivdu, tak většinou přiskočí nějaké starší dítě a rozdělí se s ní o vlastní sušenky.
Taky je tady princezna, která ve svých devíti letech má deset kilo, HIV a tuberkulózu. Když minulý měsíc dostala plané neštovice, tak jí to doslova málem zabilo, ztrávila dva týdny v nemocnici a včera nám jí ve stále velice zuboženém stavu přivezli zpět. Nejedla, nepila, jen pořád spala. Hodně jsem se o ní bála a přemýšlela, kde tady budu shánět nějaké infusní sety, nakonec jsme se se zaměstnanci domluvili, že jí mají přinést cokoliv k jídlu, na co bude mít chuť(jen pomalu si zvykám na to, že děti tady nesnášejí mléko..tedy doslova, chudinka na můj popud vypila půlku čokoládového mléka a pak ji celý den bolelo břicho, při tom kmérsky mrlala něco o tom, že by mnohem radší mango s chili jako vždycky, když jí bolí bříško). Po mé asi desaté návštěvě u jejího lůžka, a na můj asi desátý dotaz(s překladatelem) co by si teda dala, se začala smát a slabounkým hláskem odvětila, že smažené krevety a pivo:-)
Takže tak ode mne.
Omlouvám se všem, kteří mi psali na email, ale ten už mi třetí den nefunguje a kméři se tváří že je problém v česku a češi se tváří že je problém v kambodži, takže jsem tak trochu mezi kameny.

PS: nadále mi sem nejdou stahovat fotky, ale to bude chyba asi spis na mem prijimaci, pristi tyden si koupim novy fotak a to se pak postaram o to, aby se sem ty fotky dostaly

HaiHai.johaha

Kambodža 5-asi se brzy pojedem zrelaxovat do laosu

2010-04-18T05:44:00.000-07:00

Ahojte,
tak s tim deštěm jsem se trochu unáhlila, pršelo přerušovaně jeden den, ale za to byla krásná bouřka s bleskama přes celý obzor, což na pláži u moře je fakt hezký zážitek.
V posledním týdnu jsme na pláži trávily hodně večerů, nejdřív jsme daly večeři a pak jsme si šly s pivem sednout na pláž. Objevily jsme jednu pláž, kde když se v noci plave v moři, tak od těla se odráži takové krasné malé střibrné hvězdičky, původně jsme si myslely, že počet hvězdiček je odvislý od počtu piv, které člověk vypije a řekly jsme si, že příště to určitě zkusíme bez piv...no nepovedlo se, ale s pivama to funguje opakovaně.
Jinak na pláži se pohybuje spoustu baranků(kmerský výraz pro francouze, sekundárně bělocha), kteří celé dny sedí na pláži, kouří trávu a pijí pivo, většinou vlastní bar, ale moc jim nevadí, když jim do něho nikdo nechodí, teda kromě jiných looserů, kteří tam pijí zadarmo.
Jeden z chlapců se Pétě svěřil, že v Kambodži se cítí pod strašným stresem a že bude muset na několik dní odjet do Laosu, kde se žije pomaleji.
Několikrát jsme si na jeho slova vzpomněly o víkendu, kdy člověk nemá pracovní povinnosti, a kupí se mu taková rozhodnutí, jako jestli se jít nejdřív vykoupat nebo na pivo, nebo na kajak, nebo na jídlo....strašný stres, věřím že v Laosu by se nám to nestalo.
Tenhle víkend jsme ztrávily na ostrově Kaoh ta Kiev(je to ten ostrov kam mi říkal Martin že mám utíkat až bude nejhůř, tak jsem to byla okouknout a ač Martin působil, že střílel od boku, tak evidentně ne). Je to moc příjemný malý ostrov, který má pod palcem francouz ve středních letech s několika Kmérkama, jedna hospoda a asi pět stylových bungalovů. Dva dny plavání, jízdy na kajaku,šnorchlování, jungle treku a spaní. No strašný stres, příští víkend asi budeme muset do Laosu. Docela se zítra těším na nějaký frmol v práci.
Dneska dorazily první dětičky z prázdnin, jsou úžasné. Zatím jsem řešila jen nějaké kašlíky a jednu teplotu. Přijdou, pozdraví a jakmile vezmu do ruky fonendoskop, tak začnou, včetně těch malých tříletých, zhluboka dýchat, jsou chudinky zvyklé no. Všechny mi šahají na bicepsy a chtějí abych je zatínala, asi takhle velkou doktorku ještě nikdy neviděly.
Tak to bude pro dnešek všechno, mějte se krásně a dejte o sobě vědět.johaha
PS: prosila bych svého zprávce sítě jestli by mi neporadil jak sem mám stahovat fotky, jelikož mi to nejde. Mohla bych je dát na rajče, ale vzhledem k tomu že polovina mých kamarádů je líná koukat sem, tak pochybuju, že by se jim chtělo na rajče. Jinak mám v plánu si koupit digitál a budu Vás obtěžovat krásnýma fotkama dětiček. Některé ty děti se dají adoptovat na dálku za 20euro měsíčně, takže bude představování, já si zatím nemůžu vybrat:-)
PS2: Jiriku děkuju za pozdrav,kméry jsem zatím neměla tolik čas sledovat, určitě to chce delší čas na observaci, kméři jsou samozrejme uplne odlisni od evropanu, ale zase ne tolik od ostatních asiatů, s kterými jsem přišla do kontaktu, tentokrát to bude samozřejmě něco jiného, jelikož s nimi budu žít. každopádně jsou malý, hnědý, hubený, ti movitější s pupkem. Ke mě se chovají moc hezky, úslužně, v jejich jednání není to pohrdání ženámi, jako znám třeba od indů, ale to je asi dané náboženstvím.Ti co jsou zaměstnaní v domově jsou zlatíčka, stačí když si tam necháme na víkend auto a po víkendu je umyté z venku i zevnitř.
Tak tolik zatím moje poznatky, budu dál referovat.

Kambodža 4-první nesmělé pokusy za volantem

2010-04-15T22:51:00.000-07:00

Ahoj všichni, děkuju za komentáře, aspoň vím o čem jsem ještě nepsala a nebudu pořád monotónně omýlat témata moře, slunce, suši, masáž, což věřím, kór když se kouknu na Seznamu na předpověď, že Vám stačí slyšet jen jednou.
Poprvé jsem jela do práce sama autem, zážitek náramný, já jsem teda ani jednou netroubila, což budu muset asi do příště napravit a na mě bylo troubeno asi jenom jednou nebo dvakrát. Po podrobné analýze jsme se s Petou shodly, že ještě dělám takové ty zbytečné začátečnické chyby, jako dávání přednosti zprava, stání na červenou, jízda na zelenou, křečovitá snaha se za každou cenu udržet v pravém pruhu, nebo naivní předpoklad, že auto které nebliká nemůže odbočit, nebo naopak auto které bliká, že opravdu odbočuje, ale to je prý otázka několika jízd, kdy pochopím, že jede prostě vždycky ten větší. Jsem opravdu zvědavá, jak budu jezdit v Čechách.
Ke komentářům, možná Vám přijde, že tady zatím moc nepracuju, ale to je tím, že děti z našeho domova jsou na prázdninách a my tu od včera na rekreaci máme jen 20 dětí z domova v Phnom phenu, které jsou díky bohu stabilizované v rámci základní choroby, a tak na ně chodím jenom dohlížet a zeptat se jak se měly u moře. Naše děti dorazí v pondělí a pak teprv začně moje opravdická práce, zatím jak jsem psala jen studuju dokumentaci a literaturu. O dětech tedy určitě napíšu víc až je poznám, jelikož teď by to bylo jen teoretické konstatování.
Dneska víc nestíhám, jelikož odjíždíme na víkend na ostrov.Zbytek příště.pac.
Jo a taky tady prší!!!

Kambodža 3- kmérský nový rok

2010-04-13T05:06:00.000-07:00

Ahoj děti,
zdravím ze Sihanoukville, pobřeží Thajského zálivu. Přesunula jsem se sem v úterý nad ránem s mojí kolegyní a spolubydlící Petrou a její kamarádkou. Petra je mladá křehká, leč energická sociální pracovnice ze Slovenska, která je tady od roku 08, dorozumívá se kmérsky, dokáže bez kolizí řídit v kmérské dopravě, krásně používá klaxon(až te´d jsem pochopila, že klaxon se nepoužívá jen jako upozorňovací prvek, i jako prvek výchovný-co to bylo na té křižovatce, světla si rozsviť, pomaleji by to nešlo, víc už se vás na tu motorku nevešlo atd) .
Náš domek je takové větší prezidentské apartmá, obrovské pokoje, kuchyň, zahrada atd.
Město samotné je mnohem menší a skromnější než Phnom Phen, i když prý čítá sto tisíc obyvatel, což si nedokážu moc vysvětlit, ale kmérská čísla mluví jasně. Většina silnic je vyasfaltovaných, centrum s hospodama a shopama, na periferii je víc chudinských chatrčí, mezi kterými občas trčí nějaká vilka. No a pak je tady taková velká louže, teda ne že by byla špinavá, ale je strašně teplá, i když pofukuje vítr a jezdí po ní takové tak akorát vlnky. Než aby se člověk pořád válel někde na tom bílém písku, tak se teda většinou odhodlá a vleze do ní no, ale řeknu Vám, je to oběť. Víc se rozepisovat nebudu, abych měla až přijedu domů ještě nějaké kamarády. Ostatně brzy po mém sdělení by měly následovat nějaké fotky.
Včera jsme se byly s Petou poprvé podívat v domově, který je hodně podobný tomu v Phnom Phen, který, jak jsem si te´d uvědomila, jste taky neviděli, takže si budete muset počkat na fotky. Většina dětí je na prázdninách u příbuzných a zbytek v domově v Phnom Phen, jelikož kméři dnes slaví nový kmerský rok, kterážto událost je spojena s cca týdenní veselicí.
V domově tedy zatím jen rekognoskuji terén, zaučuju se v lekárně a pročítám dokumentace dětí, abych věděla co které kdy má absolvovat.
Volný čas...zatím prakticky veškerý volný čas, proto se teď už tolik neozývám, omlouvám se, trávíme u louže, no jak říkám, je to očistec..a abychom to vydržely, tak se posilňujeme točeným oroseným iontovým nápojem, jménem Anqkor, což v kombinaci se sluníčkem vyvolává takový zajímavý stav mysli a duše....nevím no:-) Navíc byl včera ten Nový rok, který jsme teda taky oslavily, nešlo to jinak, je to tradice a tak jsme se přemohly. Město bylo plné lidí, jednak kmérů, jednak bílých držek(které tady jednak žijí, jednak cestují a teda mimochodem vlastní všechny trochu prosperující podniky ve městě, od plážových barů po městské kavárny), ohňostroje, hudba živá i mrtvá.
Nepříjemné bylo potkávat ve večerních hodinách na pláži páry ve složení postarší pán evropského vzhledu a dospívající kmérská dívka, kterých teda bohužel nebylo málo; já jsem se uklidňovala tím, že jde určitě o čistou a hlubokou lásku a holky mi to horlivým kýváním hlavy potvrzovaly; protože jinak by se z toho až zvedal kufr, ale člověk si to asi nesmí pouštět k tělu. Malou záplatou pro mě byly Petiny četné historky o smíšených párech bílého muže a kmérky, kdy kmérka běhá po trhu a ukazuje prstíkem na hadříky a chlap běhá za ní s taškama a cáluje, protože o peníze si ty holky zase prý říct umí.
Takže tolik asi ode mě, nějak jsem se zase nechala unést. Jdu zase studovat, jelikož zítra přifrčí děti.
Mějte se krásně a happy new year!!!
pac.johanka
PS: odborné lékařské pindy se mi sem nechtějí věšet, ale na vyžádání se můžu zmínit do mailu

Kambodža 2-v žáru velkoměsta

2010-04-12T04:39:00.000-07:00

Čau všichni, opět zdravím po celkem poklidném dni v hlavním městě.
Co můžu srovnávat s jinými asijskými velkoměsty(Dehli, Kathmandu), mi Phnom Pehn přijde mnohem bohatší, upravenější a čistčí. Jednak je tady mnohem víc velkých bohatých domů(lešení je ale i u několika patrových domů bambusové) a i ty chudinské nejsou v tak strašném stavu jako třeba v Kathmandu, kde se člověk bojí o dům opřít, jednak kvůli špíně a jednak se bojí, že se mu pod rukou zhroutí celá ulice. Taky auta jsou tady mnohem honosnější, i když doprava je stejně roztomilá, jako jinde v asii -klaxony, jízda v protisměru, mají tady sice semafory, ale jezdí na barvu, která se jim nejvic líbí (však před tím zatroubili, tak co). Jako taxi se kromě tuktuků užívají také motorky(opravdu silny zážitek je jet jako třeti na motorce proti rozjíždějící se koloně aut a motorek, měla jsem tu čest, já jsem se trochu bála, řidič ne, jelikož měl hlavu v záchvatu smíchu zvrácenou dozadu, takze neviděl co se na nás řítí). Viděla jsem tu dokonce i dopravní značku-jednu, je jich tady prý víc, povětšinou schované za stromy a policajti s oblibou chytají za tím stromem a vybírají pokuty(což se se zbabělostí indických a nepalských policistů nedá srovnat, tito jsou opravdoví kabrňáci). Se zdejší doktorkou Veronikou jsem byla na sběžné obhlídce městského centra, Veronika je ostřílená pistolnice, která má cestu do centra naplánovanou podle různých knihkupectví a jiných obchodů s klimatizací, takže se dá přežít.
Mnohem méně tady taky otravují pouliční prodavači a děti s cetkama, jen tutukáři otravují úplně stejně. Ze všech stran(od všech dvou kolegyň) poslouchám, že v přímořském letovisku bude menší vedro a víc přírody, tak jsem fakt zvědavá.
Dneska jsem byla s Veronikou poprvé v domově, jsou to dva, docela pěkné dvoupatrové cihlové domy, vevnitř s dlaždičkama, krom kuchyně, která je hliněná. Veronika tam má takovou velkou odvětranou místnost s lékama, stolem, počítačem a dokumentama o dětech. Dokumentace je vedená asi stejným stylem jako u nás na klinice....ručně, v průhledných deskách a s vytištěnými laboratorními výsledky a percentilovými grafy. V těchto domech je asi 90% dětí pozitivních, většina z nich na léčbě. Náplní práce doktora je řešit každodenní zdravotní problémy dětí, plus menežovat podávání těch léků, kontrola efektivity léčby, pravidelné vyšetření, nadstandartní vyšetření, hlídání nežádoucích účinků léků atd....plus se s dětmi jde do nemocnice, když se zhorší. Vypadá to fakt zajímavě, už se těším až do toho zabřednu, na dnešní večer mám v plánu studium nežádoucích účinků jednotlivých léků, huráá.
Děti jsou moc krásné a roztomilé, na většině z nich není nemoc ani moc vidět, a hlavně v porovnání s evropskými dětmi, jsou za všechno hrozně vděčné.
Toho času ale Kambodža slaví Kmérský nový rok, takže většina dětí je u příbuzných, do školy nechodí a tím pádem je asi v domově docela klid.
Tak to bude pro dnešek vše, dnes v noci se přesouvám na jih. mějte se krásně a ti co nelyžují mohou psát novinky z domova. Ti co lyžují si to nechají pro sebe a pro mě si vymyslí nějakou veselou příhodu třeba z návštěvy hradu či ze zoo.
j.

Kambodža 1-prvni zpravy

2010-04-10T08:31:00.000-07:00

Cau deti,
a to jste se bali ze nebudu psat co? takze jak vidite internetove spojeni je tady zatim vic nez uspokojive, nejaky rypal by treba mohl zdejsi internetove spojeni oznacit za az neprijemne dobre zabezpecene:-]
Takze v zkratce, nechci vas obtezovat a na uvod vam prectu jen prvnich ctyricet sedm kapitol ze sveho deniku.....
let byl bez nejmensich komplikaci, dorazily jsme s hodinovym zpozdenim. Na letisti nas uvitali deti z domova s ruzema spolu s lekarkou z hlavniho mesta a logistkou.ted jsme v krasnem dome, vysprchovane, napapane a jdeme spinkat.vecer jdeme na nakupy, na masaz a na susi.
Zitra budu mit na psani zprav dost casu, protoze nedele je rest day a Veronika me o rest day ucit nebude, jelikoz jsem sikovna a naucim se to behem pondeli a utery, od stredy si pojedu hrat na vlastni pisecek k mori:-]
jinak jsem zase z asie uhranuta jako vzdycky, to uz bude asi nejaka nemoc ci co..no mozna je to uz malarie:-]
takze se tam mejte krasne, a krome toho jednoho strejdy co jeste jezdi bezkovat na misecky mi klidne piste co je u vas noveho, rada od vas uslysim.
papa.johaha.

Úvod do Kambodži

2010-04-10T08:20:00.001-07:00

Cau vsichni, rozhodla jsem se ze budu psat sem, abych vas vsechny nezahlcovala nevyzadanymi spamy a smyslenymi, naprosto neuveritelnymi zpravami, ktere na vas chystam.
Tak tedy jsem toho casu v Phnom Phenh, Cambodia. Pristi tyden bych se mela stehovat do primorskeho Sihanoukville.