Hlavní myšlenka organizace, pro kterou zde pracuju je pomáhat dětem s HIV, především sirotkům a polosirotkům, o které se zbylá rodina nechce nebo nemůže starat. Ve skutečnosti to funguje tak, že když se někde objeví takové dítě, nejčastěji v nemocnici, kde je jako doprovod nemocných či umírajících rodičů, nebo na ulici, nebo v jiné organizaci, tak se kontaktuje nejbližší NGO, ta kontaktuje nás a my se jedeme na dítě podívat a rozhodneme, jestli je vhodné umístit ho k nám, nebo jestli nestačí jen hledat nějaký způsob jak pomoct rodině, aby se o něho mohla dál starat.
A tak se stalo, že jsme se ve čtvrtek jeli podívat na děcko do Pursatu, odkud jsou i další naše děti, takže cesta se spojila i s návštěvou jejich rodin. Musím říct, že jsem v podání Petry a Vicheta poprvé viděla perfektní práci sociálních pracovníků, až jsem se zastyděla, že když to tady může tak výborně fungovat, proč to u nás tak žalostně nefunguje.
Osmiletá slečna žila se svou matkou na zápraží domu, který jim nepatřil a každou chvíli hrozilo, že je odtamtud někdo vyhodí. Obě dvě jsou HIv pozivitní, tatínek se starším bratrem utekl do Thajska, holčička nechodila do školy. Než jsme se stihli maminky na cokoliv zeptat, tak se kolem domku seběhla celá vesnice, a protože o HIV se veřejně nemluví (kdyby se rozkřiklo, že jsou obě HIv pozitivní, tak by mamince už nikdo nepomohl),tak jsme další vyšetřování nechali až na soukromí . V tomto případě ale přijetí do domova bylo zcela na místě a maminka i holčička souhlasily, takže jsme jen domluvily potřebné dokumenty a čas odjezdu na druhý den.
Už tady nás na kole doprovázela maminka dalšího našeho chlapce, který ač je pozitivní, tak ve velmi dobrém stavu a zcela kompetetntní brát léky a chodit na kontroly, proto jsme se chtěli domluvit na jeho postupném návratu do rodiny. Maminka byla udržovaná žena tak kolem 45, hezky oblečená a upravená,v ruce žmoulala balíček bankovek, takže jsem očekávala, že bude mít radost, že syn může zpátky a pomalu jsem sama sebe připravovala na odchod mého prvního dítěte z domova. Ale už když jí Vichet oznámil, že bysme se chtěli podívat, jak se jim daří, popovídat a zeptat se na zdraví tatínka( na kteréžto se zatím vždycky vymlouvali), tak jí úsměv na tváři zmrzl a kmérsky Vichetovi začala vysvětlovat, že si chlapce zpátky rozhodně vzít nemůžou a v tomto duchu se vedl celý rozhovor. Nicméně jsme byli pozváni do velkého, upraveného domku, posedali jsme si na lavičku, Petra mluvila anglicky a Vichet překládal.(Vichet miluje všechny děti v domově a žádného z nich se nechce vzdát, rozhovor se proto vždycky táhne, protože než se proberou všechny slepice na dvorku, každá zvlášť, tak Vicheta musíme opakovaně pobízet, aby už konečně začal mluvit o tom, v jak dobrém stavu chlapec je). To co následovalo mi dost zkazilo náladu, maminka s tatínkem se navzájem začali překřikovat, kdo je víc nemocný, tatínek začal šavlovat zahojenými jizvami po bércových vředech a jedním čerstvým vředem, který měl jen tak strčený v botě a sedali mu na něj mouchy, začali nám slibovat hory doly, přes slepice, po divokou zvěř z lesa, kterou dostaneme, když už pojedem. Když jsme argumentovali tím, že mají doma ještě dva krásné zdravé kluky, o které se starají bez problémů a kteří normálně chodí do školy(jeden z nich se zavřel do kůlny, protože se bál, že ho taky odvezeme), tak z nich v podstatě vylezlo, že dva kluci se utáhnout dají, ale tři už se prostě neutáhnou, a že když jim chlapce vrátíme, tak ho připravíme o vzdělání (volný překlad by zněl asi tak, že potřebují aby aspoň jedno dítě dobře vystudovalo a mohlo je na stáří živit). Na to, jak se chlapec má se ani jednou nezeptali. Já jsem seděla se skleslou čelistí, Petka jen prohodila, že nic jiného nečekala, že si moc zvykli na to, že o dvě děti se stará mnohem lépe, než o tři, že se jim jen takhle jednou za čas přijede ukázat, zkazit náladu a dát najevo, že to s návratem chlapce myslí vážně.
Cestou zpátky jsme se ještě stavili v domečku, v kterém bydlí stará babička s osmiletým vnukem, HIV pozitivním, sirotou- mají prostě jen jeden druhého. Před několika měsíci na něj Peťka s Vichetem také dostali echo, ale když se tam objevili, tak se chlapec otočil na podpatku a utekl. Tentokrát neutekl, přivítali nás s babičkou v malinkém, ale úhledně uklizeném domečku, ve kterém vlastně byla jen dřevěná lavice na spaní, malé ohniště, pytle s rýží a igelitový pytlík se všemi chlapcovými léky, úhledně zabalenými a popsanými, chlapec přesně věděl jak je užívat a i věděl kdy má další kontrolu v nemocnici.Babička dostává příděly rýže a oleje od místní NGO a chlapce chválila, že jí pomáhá a při tom chodí do školy. Vesměs se oba tvářili spokojeně, takže jsme jen pochválili, jak to hezky zvládají a rozloučili jsme se. Na chvíli jsem měla zase ideály.
Na večeři jsme se stavili v restauraci, kde si člověk vaří vlastní polívku, dostane hrnec s vývarem na vařiči a spoustu ingrediencí a polívku si vyšperkuje k obrazu svému, tradiční záležitost pro kmérské rodiny.V noci jsme toho moc nenaspaly, jelikož v pokoji bylo nesnesitelné vedro a jeden větrák to fakt chudák nezvládal, takže člověk spal vždycky jen těch deset sekund co na něj foukalo a těch dalších deset se strašně těšil na ráno.
Ráno jsme začali v nemocnici, kde měla být další HIV pozitivní holčička, jako doprovod své nemocné mamince. V místnosti o cca deseti lůžkách se k sobě tulily na jedné posteli. Tentokrát jsme rozhovor přesunuli do místní haly, maminka se nechala slyšet, že potřebuje jet pracovat do Thajska a o holčičku se nemůže starat a proto by nám jí ráda svěřila(holčička už zahájila HIV terapii ale pro nespolehlivost rodiny byla už měsíc bez léků). Přímými dotazy jsme zjistili, že maminka už v Thajsku pracuje a jezdí do Kambodže jen jednou za dva měsíce na kontroly. O holčičku a staršího bratra se stará babička, rýži dostávají od NGO, ale nemají na cesty z 15km vzdálené vesnice do nemocnice, proto holčička na kontroly nejezdí. Navrhovali jsme, že maminka by holčičku mohla vyzvednout vždycky, když pojede na svojí kontrolu, ale děti mají v této konkrétní nemocnici kontroly po 1,5 měsíci a dospělí po 2měsících a nikdo s tím nebyl ochoten nic udělat.Proto jsme se obrátily na zmiňovanou NGO, tam jsme zjistily, že rýži nedostávají do domu, ale musejí si pro ní každý měsíc jezdit, na to překvapivě vždycky prostředky najdou, ale na kontroly v nemocnici samozřejmě chtěli přispět. Člověk v NGO byl velice vstřícný, vyplynulo, že HIV pozitivním přispívají na dopravu na kontroly 3dolary, ale zrovna tahle holčička bydlí tak daleko, že by bylo potřeba 5dolarů, které už si nemohou dovolit, a tady jsme se do celé věci vložili my, člověku z NGo jsme na dopravu holčičky přispěli zbylými dvěma dolary na měsíc a domluvily s ním samozřejmě i zpětnou vazbu a evidenci kontrol. Tím se elegantně vyřešila část problému a holčička zatím zůstala v rodině, z čehož narozdíl od maminky byla nadšená.
Poslední zastávka byla u maminky dalšího našeho pětiletého chlapečka. Maminka se začala živit jako prostitutka, aby zabezpečila rodinu, při kteréžto činnosti jednak chytla HIV a jednak otěhotněla. Vzhledem k HIV ji rodina totálně odvrhla a přestala podporovat, protože se bála nákazy a společenského opovržení. Narodil se chlapeček, který vyrůstal s maminkou v karaoke baru. Proto jsme se ho ujali my, ale vyšlo najevo, že je negativní a tak Petka začala s maminkou vyjednávat, aby si našla jinou práci a postavila se na nohy, aby si mohla vzít chlapečka co nejdřív zpátky. Maminka tedy začala prodávat pivo, což je bohužel profese té předešlé velice blízká, ale peníze jsou určitě lepší. O nové práci se ale evidentně dozvěděla rodina a vzpomněla si, že by je měla nezbedná dcera zase začít podporovat, což ona jakožto poslušné dítě své rodiny i přes dřívější odvržení okamžitě začala , tudíž je na tom finančně ještě hůř než před tím a tak je chlapeček zase až na desáté koleji a čeká, jestli mamince zbydou nějaké peníze, aby si ho mohla vzít zpátky. Peťka teď vyjednává přes různé NGo pro maminku práci, nejlépe mimo dosah rodiny, aby se mohla postavit na vlastní nohy a konečně být zase s chlapečkem.
Potom už jsme jen naložili včerejší holčičku s maminkou, která s holčičkou u nás tráví tři dny, aby měla jistotu, že u nás bude malá v dobrých rukou a vyrazili na šestihodinovou cestu k domovu. Zpocení, unavení fyzicky, a snad ještě víc psychicky.Pomalu mi začíná docházet, že postavení dítěte v Kambodži prostě není na pozlaceném piedestalu, jako u nás.
Na závěr aspoň jedna veselá historka. Koupila jsem si novou sukni, pěkná, na místní poměry ne uplně levná. Při odpoledním klidu jsem si sedla k chlapečkovi, který nechtěl spát.On ale začal ukazovat na moji sukni a budit ostatní děti a všichni se pak strašně smáli. Vyšlo najevo, že moje sukně je ze stejného materiálu, jako polštářky, na kterých děti spí. Takže jsem si jeho kmérské výkřiky přeložila jako:"konečně víme kam se nám pořád ztrácejí ty polštářky."