Asi patnáct kilometrů od Phnom Phenu je uměle vytvořený slam pro stovky rodin, které byly vystěhovány z hlavního města, aby na místě jejich domů mohla být postavena továrna. Bez jakýchkoliv vstřícných kompenzačních kroků ze strany vlády většina těch lidí přišla o práci, jelikož neměli na dopravu do hlavního města a novou práci už nenašli.
I tady má slovenská univerzita malý projekt na podporu školní docházky několika dětí a tak jsme se tam byli minulý týden podívat.
Životní podmínky jsou opravdu žalostné. Spoustu plechových a rákosových chatrčí nalepených jedna na druhé, sem tam nějaký betonový domeček. Spoustu spoustu odpadků, stovky nahatých dětí, staří lidé posedávající v každém centimetru stínu a ženy a muži v práceschopném věku pečující o domácnost.
Jediný zdroj pitné vody je nádrž na dešťovou vodu před slamem, v které taktéž plave spoustu odpadků a pijí z ní psy a krávy, vedou z ní rozvodové trubky do jednotlivých částí slamu, kde tvoří rezervoiry pro jednotlivé rodiny. I za tuto vodu rodiny musí platit.
Dokážete si představit jak mě dojalo, když jsem v těchto podmínkách našla v jedné domácnosti na stěně fotku Českého Krumlova(koupili jí v přepočtu cca za 5korun na trhu, protože se jim líbila a měli ji pověšenou hned vedle fotky švýcarských Alp).
Navštívili jsme rodiny všech dětí, které jsou z našeho projektu podporovány ve školní docházce. Podpora spočívá v poskytování školní uniformy, učebnic a knih, jízdního kola, pokud ho dítě na dopravu do školy potřebuje, stravy během vyučování a úplatkům učiteli. V Kambodžské obecní škole se musí platit učiteli za to, že si konkrétního dítěte ve třídě všimne a něco ho naučí (učitel většinou za velmi mizerný plat má na starosti i šedesát dětí, tudíž není ani technicky možné, aby se věnoval všem, a tak se věnuje hlavně těm, které zaplatily...smutné, ale v místních poměrech bohužel běžné, úplatky učiteli pak vpodstatě výjdou stejně draho jako soukromá škola, kam dochází většina našich Sihanoukvilských dětí). Tento fakt pro mě dostává úplně jiný rozměr třeba v případě rodiny tří našich dětí. Tatínek vdovec, sám velmi těžce nemocný, zůstane sám se třemi chlapci, žijí v malinké chatrči z listí, on dělá nočního hlídače za dvacet dolarů měsíčně a živoří s malinkým políčkem. Přesto, za cenu ještě větší chudoby, pošle všechny děti do školy(to tady zvyklostí není, v chudých rodinách děti většinou tvrdě pracují)....kolik mu ale asi tak zbyde na úplatky pro učitele.... tudíž chlapci jediné, co ve škole získají jsou kamarádi. Po příchodu do našeho projektu všichni musí opět do první třídě.
Ale zpět ke slamu. Děti s rodiči se shromaždí v jedné domácnosti a Hoang, náš kmérský sociální pracovník k nim promlouvá o tom, jak je důležité být trpělivý a posílat teď děti do školy, protože se vzděláním si pak vydělají mnohem víc peněz..tohle pochopit je pro ně asi to nejtěžší, protože potřebují okamžitý příjem. Dále Hoang, jinak velice distinguovaný chlapec, mluví o tom, že už si nemají dělat další děti, když neuživí ani ty co mají ( no ono bez elektřiny, co jiného...), a všechny ženské se začnou červenat a chichotat..ale je vidět, že Hoang má autoritu.
Všechny děti nám předvádějí svoje školní výsledky, většina z nich je ve škole velice šikovná. Jedna čtrnáctiletá slečna se před týdnem rozhodla, že do školy chodit nebude, že je to pro ní moc velký luxus, když rodina tak živoří a začala pracovat v továrně od sedmi od rána do deseti večera, šest dnů v týdnu, za čtyřicet dolarů měsíčně. Následuje dlouhý dlouhý rozhovor, na konci dostane dívka třídenní ultimátum, kdy se musí rozhodnout, jestli se vrátí do školy nebo ne. Ráno třetího dne nám Hoang volá, že dívka jde zpět do školy. Je smutné že čtrnáctileté děti musí dělat takové rozhodnutí.
Všechny děti mají nějaké drobné zdravotní problémy a všechny mají průjem, takže na druhý den se vracíme a dovážíme léky. Říkám si, že by mě docela bavilo mít tady jednou týdně ambulanci, protože lékař je tu potřeba jako sůl.
Na konci naší cesty si jedna starší paní půjčuje od Janky sluneční brýle a pak tak dlouho říká, jak jsou krásné, až Janka nemá jinou možnost než jí je dát. Janka mezi vousy zamrmlá, že byly drahé a my se smějeme, jelikož každá máme několik podobných páru brýlí značky Prada a Gucci z pláže, cca za pět dolarů. Babička má nepopsatelnou radost a my s klidem odjíždíme. Až v autě nám Janka řekne, že ty brýle byly z Ameriky a opravdu drahé, ale ta babička měla takovou radost, že nešlo odolat:-)
