Kambodža 11-rozkaz zněl jasně

Včera dopoledne mě zavolali k jedné holčičce, že jí bolí bříško, zvrací a má průjem. Po bližším šetření ( a vzhledem k tomu, že pět dalších dětí mělo podobné příznaky) jsem stav zhodnotila jako střevní chřipku, naordinovala klid na lůžku, dostatek tekutin a po zkušenostech, kdy moje rady ohledně diety  nepadly na úplně úrodnou půdu, jsem jim přísně nařídila, že jíst musí jen rýži a banány. Bylo asi půl jedné odpoledne a děti byly ne dlouho po obědě. Holčičku jsem zanechala na lehátku ve stínu palmy a šla si pro teploměr a láhev vody, abych co nejrychleji zahájila rehydrataci. Když jsem se vrátila, holčička už tam nebyla. Prošla jsem celý dům, abych ji našla v kuchyni, jak chudák sama sedí u stolu a jí rýži a banány. Nad ní stáli čtyři zaměstnanci a tvářili se hrdě, jak dobře plní moje rozkazy:-)
Zaměstnanci v projektu vůbec plní všechny rozkazy na stoprocent, tedy když jím rozumí, když jim nerozumí, tak se většinou nezeptají, řeknou že rozumněli a neplní. Hezky se to vykládá na příkladu studených obkladů. Když jim řeknete, že studené obklady mají měnit každých deset minut, tak to stoprocentně budou plnit, i kdyby se ani oni, ani dítě neměli vyspat, ale když jim řeknete, že mají obklady měnit vždy když jsou teplé, tak ráno najdete dítě se suchým ručníkem, protože oni prostě nevědí, kdy už ten čas nastal.
Včera jsem si taky fotila děti při cvičení, všimla jsem si , že jeden chlapec, jeden z mých  největších oblíbenců, se fláká, necvičí, schovává se za ostatní a zívá. Už během cvičení jsem mu naznačovala, že ho monitoruju a že bude po zásluze potrestán, to jsme se tomu ještě smáli. Po cvičení, které těsně předchází večeři, jsem mu s úsměvem řekla, že "no exrcise, no dinner", protože mi nerozumněl, poprosili jsme jednoho učitele angličtiny o překlad, po překladu, který se nesl v zcela vážném tónu, se chlapec se smutným výrazem odebral bez večeře do svého pokoje.
Nejvíc práce mám teď s dvěma chlapci. Shodou okolností jsou to asi dvě nejzlobivější děti v projektu. Jednomu jsou čtyři, druhému sedm, a naposledy vymysleli, že efektivita větráku by se dala zvýšit tím, že se na točící se vrtuli bude lít voda, která pak bude osvěžovat okolní spící děti.

Oba chlapci mají teď hodně hnisavých ran na lýtkách a bercích. Zpočátku jsem je převazovala jednou denně a věřila jsem, že do druhého dne jim to vydrží. Teď, když jsem pronikla do místních zvyklostí, je naháním třikrát až čtyřikrát denně, bezpečně je pokaždé najdu bez obvazu a bezpečně podnikají něco super, jako je válení v písku, nebo skákání z jedoucího kola na beton( nejvíce v oblibě je kolo bez pneumatiky, protože vydává nejlepší zvuky..a to jim ještě nedošlo, že by se s ním taky dalo krásně jezdit po nohách, mě to došlo a moc se bojím). Taky jsem zpočátku převazovala těsně před odchodem domů, kolem půl šesté. Jenže zvyklostí je, že všechny děti se koupou v šest. Asi nemusím do podrobna rozebírat, jestli se obvazy na koupání sundavají, popřípadě jak vypadají po koupání. Proto jsem si řekla, že zasáhnu razantněji a kromě toho, že je osobně koupu před převazem, tak oba dostali přes obvazy ponožky. Ponožky nejsou úplně standartní položkou v šatníku dětí a oba chlapci se stali terčem posměšných narážek ostatních dětí (nevím k čemu českému bych to přirovnala, my se v čechách většinou navzájem neposmíváme za to, že máme ponožky).

Mladší z chlapců mě totálně dostal svoji ješitností, ve svém věku absolutně odmítá přiznat, že by ho něco bolelo, ani jednou necukne a zarytě celou dobu vrtí hlavou, že nebolí, až když se mu na tvářích objeví slzy jako hrachy, přestože nadále vrtí hlavou, tak je to pro mě většinou znamení, že mám přestat.
I přesto všechno musím říct, že rány se začaly docela pěkně hojit, i přesto, že obě děti mě většinou ráno vítají bez obvazu. Ten starší má vždycky ponožku schovanou v kapse, protože rozkaz zněl jasně, ani ránu bez ponožky, ale mladší ji v kapse ani jinde nemá ( jedná se už asi o pět párů a já se čím dál tím víc bojím, kde je nakonec najdem, abych předběhla vaše otázky, větráky jsem zkontrolovala jako prvni).
Omlouvám se za velké zpoždění, ale nadále máme problémy z internetem.
Vpodstatě jde o to, že jen dostat někoho do domu na opravu většinou trvá týden, jelikož "madam, its ten, maybe its too late, maybe tomorrow better", no a ten když přijde, tak první co řekne, že ať bude s tím routerem cokoliv, tak na poškození bleskem se záruka nevztahuje...a že on vlastně neví co s ním je, ale že si je skoro stoprocentně jistý, že to souvisí s bleskem.