čtvrtek 27. května 2010

Kambodža 12 -co všechno se vejde na motorku

Opět se hlásím, opět s delší odmlkou, jelikož elektrické podniky nejspíš vymysleli, že je nebezpečné nám posílat elektřinu, když se všude kolem blýská a proto vždy, když se začne blýskat, nebo to jenom trochu vypadá, že by se blýskat mohlo, tak elektřinu  vypnou. Podotýkám, že se tady teď blýská denně.
Jinak poctivé období dešťů, jako máte teď vy v Čechách, zatím ne a ne přijít, vždy tak jednou denně přijde příval, ulice se promění v řeky, z kanálu se řine voda, motorkáři v tom nadšeně plavou i s motorkama a za dvacet minut je po všem. Ale v místním tisku dnes psali, že se konečně ochladilo  z 45 na 39 stupňů, tak jsme všichni rádi. Je pravda, že změna je poznat na moři, už není tak horké a člověk  se v něm aspoň trochu ochladí. Člověk ( a zejména takový sněhomilec a větral, jako já) žasne nad tím, jak se rychle aklimatizoval na nezvyklé klima.....ale te´d už mi prostě přijde normální, že nosím kolem krku šátek, do kterého si utírám pot a třikrát denně se převlíkám a sprchuju a spím s větrákem ( jsem jediná ostuda, která spí s  větrákem, až budu spát bez větráku, tak to bude znamenat, že jsem se fakt aklimatizovala....no vlastně spím bez větráku vždycky když vypnou elektřinu, ale zatím se vždycky těším až ji zapnou).



Rozhodla jsem se vytvořit vlastní výzkum na téma "co všechno se vejde na motorku"..ona tady už jedna publikace existuje, evidentně nejsem první, koho to fascinuje, ale pro mě je to výzva, jelikož to, co bych doma vezla fabií na třikrát až čtyřikrát, oni tady vezou na motorce a ještě ve dvou...není úplně jednoduché získat fotodokumentaci, protože když před sebou člověk  vidí pohybující se postel, na ní tři pytle cementu a na nich pračku, tak opravdu nečeká, že to všechno veze motorka a nechystá si foťák.....Nemluvě o lidech....zatím můj největší skalp je pětičlenná rodinka. Podrobným šetřením jsem dospěla k převratnému zjištění, že dětí se na motorku vejde nepočítaně, dospělých mužů obvykle čtyři až pět, stejně tak žen a to ještě jedna z nich sedí bokem....přidávám první fotky, ve dvou případech táhne motorka vozík, na jehož oji řidič sedí, popřípadě ho má přivázaný k sedadlu.
Zcela běžně jezdí vepředu hned za řidítky kojenci a batolata, stojí tatínkovi na klíně, drží se za řidítka a smějí se jak o život (nejspíš sen každého malého českého kluka). Motorkáři jsou zde velice bezstarostní, jelikož vůbec nesledují okolní dopravu, takže jim spoustu hrozícího nebezpečí vůbec nedochází,  zpětná zrcátka mají namířená na sebe, popřípadě na spolujezdce a šněrují hlavní ulice křížem krážem, od jednoho okraje k druhému. Když ho chcete předjet, musíte na něj zatroubit, aby si byl vědom, že se bude něco dít, protože o vás stopro neví, ani když mu jste nalepení na zadku, a ani potom není jisté, že vám při náhlém odbočování nevletí do kapoty......stává se to a většinou bez úhony obou stran,vzhledem k malé rychlosti, jen ty kojenci na těch řidítkách mi vždycky dělají starosti. Nepsaným pravidlem tady je, že velké auto, které jede po hlavní ulici( a to i po 320km dlouhém rychlostním úseku do hlavního města) troubí na všechny auta a  motorky které předjíždí, plus na ty, které vyjíždějí z vedlejší ulice...výrazně se tím zmírňuje riziko střetu....no teda nepsané pravidlo místních baranků, kméři troubí jen když chtějí pozdravit kamaráda...
Zajímavé je, že helmu tu musí nosit jenom řidič, spolujezdci jsou asi v závětří řidiče v bezpečí. Ještě zajímavější ale je, že i když je řidič chycen bez helmy a zaplatí pokutu (většinou kolem dolaru), tak dostane doklad o zapacení a s tím se pak může 24 hodin ohánět,aby nemusel platit znovu.
Kapitola sama pro sebe je jízdní kolo, na které se vejde taky několik dospělých.  Běžně jezdí tatínek s větším děckem vepředu a maminka s menším na nosiči.K tomu se dostanu v příštích dílech snad s další obrazovou dokumentací.

středa 19. května 2010

Kambodža 11-rozkaz zněl jasně

Včera dopoledne mě zavolali k jedné holčičce, že jí bolí bříško, zvrací a má průjem. Po bližším šetření ( a vzhledem k tomu, že pět dalších dětí mělo podobné příznaky) jsem stav zhodnotila jako střevní chřipku, naordinovala klid na lůžku, dostatek tekutin a po zkušenostech, kdy moje rady ohledně diety  nepadly na úplně úrodnou půdu, jsem jim přísně nařídila, že jíst musí jen rýži a banány. Bylo asi půl jedné odpoledne a děti byly ne dlouho po obědě. Holčičku jsem zanechala na lehátku ve stínu palmy a šla si pro teploměr a láhev vody, abych co nejrychleji zahájila rehydrataci. Když jsem se vrátila, holčička už tam nebyla. Prošla jsem celý dům, abych ji našla v kuchyni, jak chudák sama sedí u stolu a jí rýži a banány. Nad ní stáli čtyři zaměstnanci a tvářili se hrdě, jak dobře plní moje rozkazy:-)
Zaměstnanci v projektu vůbec plní všechny rozkazy na stoprocent, tedy když jím rozumí, když jim nerozumí, tak se většinou nezeptají, řeknou že rozumněli a neplní. Hezky se to vykládá na příkladu studených obkladů. Když jim řeknete, že studené obklady mají měnit každých deset minut, tak to stoprocentně budou plnit, i kdyby se ani oni, ani dítě neměli vyspat, ale když jim řeknete, že mají obklady měnit vždy když jsou teplé, tak ráno najdete dítě se suchým ručníkem, protože oni prostě nevědí, kdy už ten čas nastal.
Včera jsem si taky fotila děti při cvičení, všimla jsem si , že jeden chlapec, jeden z mých  největších oblíbenců, se fláká, necvičí, schovává se za ostatní a zívá. Už během cvičení jsem mu naznačovala, že ho monitoruju a že bude po zásluze potrestán, to jsme se tomu ještě smáli. Po cvičení, které těsně předchází večeři, jsem mu s úsměvem řekla, že "no exrcise, no dinner", protože mi nerozumněl, poprosili jsme jednoho učitele angličtiny o překlad, po překladu, který se nesl v zcela vážném tónu, se chlapec se smutným výrazem odebral bez večeře do svého pokoje.
Nejvíc práce mám teď s dvěma chlapci. Shodou okolností jsou to asi dvě nejzlobivější děti v projektu. Jednomu jsou čtyři, druhému sedm, a naposledy vymysleli, že efektivita větráku by se dala zvýšit tím, že se na točící se vrtuli bude lít voda, která pak bude osvěžovat okolní spící děti.
Oba chlapci mají teď hodně hnisavých ran na lýtkách a bercích. Zpočátku jsem je převazovala jednou denně a věřila jsem, že do druhého dne jim to vydrží. Teď, když jsem pronikla do místních zvyklostí, je naháním třikrát až čtyřikrát denně, bezpečně je pokaždé najdu bez obvazu a bezpečně podnikají něco super, jako je válení v písku, nebo skákání z jedoucího kola na beton( nejvíce v oblibě je kolo bez pneumatiky, protože vydává nejlepší zvuky..a to jim ještě nedošlo, že by se s ním taky dalo krásně jezdit po nohách, mě to došlo a moc se bojím). Taky jsem zpočátku převazovala těsně před odchodem domů, kolem půl šesté. Jenže zvyklostí je, že všechny děti se koupou v šest. Asi nemusím do podrobna rozebírat, jestli se obvazy na koupání sundavají, popřípadě jak vypadají po koupání. Proto jsem si řekla, že zasáhnu razantněji a kromě toho, že je osobně koupu před převazem, tak oba dostali přes obvazy ponožky. Ponožky nejsou úplně standartní položkou v šatníku dětí a oba chlapci se stali terčem posměšných narážek ostatních dětí (nevím k čemu českému bych to přirovnala, my se v čechách většinou navzájem neposmíváme za to, že máme ponožky).
Mladší z chlapců mě totálně dostal svoji ješitností, ve svém věku absolutně odmítá přiznat, že by ho něco bolelo, ani jednou necukne a zarytě celou dobu vrtí hlavou, že nebolí, až když se mu na tvářích objeví slzy jako hrachy, přestože nadále vrtí hlavou, tak je to pro mě většinou znamení, že mám přestat.
I přesto všechno musím říct, že rány se začaly docela pěkně hojit, i přesto, že obě děti mě většinou ráno vítají bez obvazu. Ten starší má vždycky ponožku schovanou v kapse, protože rozkaz zněl jasně, ani ránu bez ponožky, ale mladší ji v kapse ani jinde nemá ( jedná se už asi o pět párů a já se čím dál tím víc bojím, kde je nakonec najdem, abych předběhla vaše otázky, větráky jsem zkontrolovala jako prvni).
Omlouvám se za velké zpoždění, ale nadále máme problémy z internetem.
Vpodstatě jde o to, že jen dostat někoho do domu na opravu většinou trvá týden, jelikož "madam, its ten, maybe its too late, maybe tomorrow better", no a ten když přijde, tak první co řekne, že ať bude s tím routerem cokoliv, tak na poškození bleskem se záruka nevztahuje...a že on vlastně neví co s ním je, ale že si je skoro stoprocentně jistý, že to souvisí s bleskem.

neděle 9. května 2010

Kambodža 10- cesta do Pursatu, aneb trocha tvrdé reality

Hlavní myšlenka organizace, pro kterou zde pracuju je pomáhat dětem s HIV, především sirotkům a polosirotkům, o které se zbylá rodina nechce nebo nemůže starat. Ve skutečnosti to funguje tak, že když se někde objeví takové dítě, nejčastěji v nemocnici, kde je jako doprovod nemocných či umírajících rodičů, nebo na ulici, nebo v jiné organizaci, tak se kontaktuje nejbližší NGO, ta kontaktuje nás a my se jedeme na dítě podívat a rozhodneme, jestli je vhodné umístit ho k nám, nebo jestli nestačí jen hledat nějaký způsob jak pomoct rodině, aby se o něho mohla dál starat.
A tak se stalo, že jsme se ve čtvrtek jeli podívat na děcko do Pursatu, odkud jsou  i další naše děti, takže cesta se spojila i s návštěvou jejich rodin. Musím říct, že jsem v podání Petry a Vicheta poprvé viděla perfektní práci sociálních pracovníků, až jsem se zastyděla, že když to tady může tak výborně fungovat, proč to u nás tak žalostně nefunguje.
Osmiletá slečna žila se svou matkou na zápraží domu, který jim nepatřil a každou chvíli hrozilo, že je odtamtud někdo vyhodí. Obě dvě jsou HIv pozivitní, tatínek se starším bratrem utekl do Thajska, holčička nechodila do školy.  Než jsme se stihli maminky na cokoliv zeptat, tak se kolem domku seběhla celá vesnice, a protože o HIV se veřejně nemluví (kdyby se rozkřiklo, že jsou obě HIv pozitivní, tak by mamince už nikdo nepomohl),tak jsme další vyšetřování nechali až na soukromí . V tomto případě ale přijetí do domova bylo zcela na místě a maminka i holčička  souhlasily, takže jsme jen domluvily potřebné dokumenty a čas odjezdu na druhý den.
Už tady nás na kole doprovázela maminka dalšího našeho chlapce, který ač je pozitivní, tak ve velmi dobrém stavu a zcela kompetetntní  brát léky a chodit na kontroly, proto jsme se chtěli domluvit na jeho postupném návratu do rodiny. Maminka byla udržovaná žena tak kolem 45, hezky oblečená a upravená,v ruce žmoulala balíček bankovek, takže jsem očekávala, že bude mít radost, že syn může zpátky a pomalu jsem sama sebe připravovala na odchod mého prvního dítěte z domova. Ale už když jí Vichet oznámil, že bysme se chtěli podívat, jak se jim daří, popovídat a zeptat se na zdraví tatínka( na kteréžto se zatím vždycky vymlouvali), tak jí úsměv na tváři zmrzl a kmérsky Vichetovi začala vysvětlovat, že si chlapce zpátky rozhodně vzít nemůžou a v tomto duchu se vedl celý rozhovor. Nicméně jsme byli pozváni do velkého, upraveného domku, posedali jsme si na lavičku, Petra mluvila anglicky a Vichet překládal.(Vichet miluje všechny děti v domově a žádného z nich se nechce vzdát, rozhovor se proto vždycky táhne, protože než se proberou všechny slepice na dvorku, každá zvlášť, tak Vicheta musíme opakovaně pobízet, aby už konečně začal mluvit o tom, v jak dobrém stavu chlapec je). To co následovalo mi dost zkazilo náladu, maminka s tatínkem se navzájem začali překřikovat, kdo je víc nemocný, tatínek začal šavlovat zahojenými jizvami po bércových vředech a jedním čerstvým vředem, který měl jen tak strčený v botě a sedali mu na něj mouchy, začali nám slibovat hory doly, přes slepice, po divokou zvěř z lesa, kterou dostaneme, když už pojedem. Když jsme argumentovali tím, že mají doma ještě dva krásné zdravé kluky, o které se starají bez problémů a kteří normálně chodí do školy(jeden z nich se zavřel do kůlny, protože se bál, že ho taky odvezeme), tak z nich v podstatě vylezlo, že dva kluci se utáhnout dají, ale tři už se prostě neutáhnou, a že když jim chlapce vrátíme, tak ho připravíme o vzdělání (volný překlad by zněl asi tak, že potřebují aby aspoň jedno dítě dobře vystudovalo a mohlo je na stáří živit). Na to, jak se chlapec má se ani jednou nezeptali.  Já jsem  seděla se skleslou čelistí, Petka jen prohodila, že nic jiného nečekala, že si moc zvykli na to, že o dvě děti se stará mnohem lépe, než o tři, že se jim jen takhle jednou za čas přijede ukázat, zkazit náladu a dát najevo, že to s návratem chlapce myslí vážně.
Cestou zpátky jsme se ještě stavili v domečku, v kterém bydlí stará babička s osmiletým vnukem, HIV pozitivním, sirotou- mají prostě jen jeden druhého. Před několika měsíci na něj Peťka s Vichetem také dostali echo, ale když se tam objevili, tak se chlapec otočil na podpatku a utekl. Tentokrát neutekl, přivítali nás s babičkou v malinkém, ale úhledně uklizeném domečku, ve kterém vlastně byla jen dřevěná lavice na spaní, malé ohniště, pytle s rýží a igelitový pytlík se všemi chlapcovými léky, úhledně zabalenými a popsanými, chlapec přesně věděl jak je užívat a i věděl kdy má další kontrolu v nemocnici.Babička dostává příděly rýže a oleje od místní NGO a chlapce chválila, že jí pomáhá a při tom chodí do školy. Vesměs se oba tvářili spokojeně, takže jsme jen pochválili, jak to hezky zvládají a rozloučili jsme se. Na chvíli jsem měla zase ideály.





Na večeři jsme se stavili v restauraci, kde si člověk vaří vlastní polívku, dostane hrnec s vývarem na vařiči a spoustu  ingrediencí a polívku si vyšperkuje k obrazu svému,  tradiční záležitost pro kmérské rodiny.V noci jsme toho moc nenaspaly, jelikož v pokoji bylo nesnesitelné vedro a jeden větrák to fakt chudák nezvládal, takže člověk spal vždycky jen těch deset sekund co na něj foukalo a těch dalších deset se strašně těšil na ráno.
Ráno jsme začali  v nemocnici, kde měla být další HIV pozitivní holčička, jako doprovod své nemocné mamince. V místnosti o cca deseti  lůžkách se k sobě tulily na jedné posteli.  Tentokrát jsme rozhovor přesunuli do místní haly, maminka se nechala slyšet, že potřebuje jet pracovat do Thajska a o holčičku se nemůže starat a proto by nám jí ráda svěřila(holčička už zahájila HIV terapii ale pro nespolehlivost rodiny byla už měsíc bez léků). Přímými dotazy jsme zjistili, že maminka už v Thajsku pracuje a jezdí do Kambodže jen jednou za dva měsíce na kontroly. O holčičku a staršího bratra se stará babička, rýži dostávají od NGO, ale nemají na cesty z 15km vzdálené vesnice do nemocnice, proto holčička na kontroly nejezdí. Navrhovali jsme, že maminka by holčičku mohla vyzvednout vždycky, když pojede na svojí kontrolu, ale děti mají v této konkrétní nemocnici kontroly po 1,5 měsíci a dospělí po 2měsících a nikdo s tím nebyl ochoten nic udělat.Proto jsme se obrátily na zmiňovanou NGO, tam jsme zjistily, že rýži nedostávají do domu, ale musejí si pro ní každý měsíc jezdit, na to překvapivě vždycky prostředky najdou, ale na kontroly v nemocnici samozřejmě chtěli přispět. Člověk v NGO byl velice vstřícný, vyplynulo, že HIV pozitivním přispívají na dopravu na kontroly 3dolary, ale zrovna tahle holčička bydlí tak daleko, že by bylo potřeba 5dolarů, které už si nemohou dovolit, a tady jsme se do celé věci vložili my, člověku z NGo jsme na dopravu holčičky přispěli zbylými dvěma dolary na měsíc a domluvily s ním samozřejmě i zpětnou vazbu a evidenci kontrol. Tím se elegantně vyřešila část problému a holčička zatím zůstala v rodině, z čehož narozdíl od maminky byla nadšená.
Poslední zastávka byla u maminky dalšího našeho pětiletého chlapečka. Maminka se začala živit jako prostitutka, aby zabezpečila rodinu, při kteréžto činnosti jednak chytla HIV a jednak otěhotněla. Vzhledem k HIV ji rodina  totálně odvrhla a přestala  podporovat, protože se bála nákazy a společenského opovržení. Narodil se chlapeček, který vyrůstal s maminkou v karaoke baru. Proto jsme se ho ujali my, ale vyšlo najevo, že je negativní a tak Petka začala s maminkou vyjednávat, aby si našla jinou práci a postavila se na nohy, aby si mohla vzít chlapečka co nejdřív zpátky. Maminka tedy začala prodávat pivo, což je bohužel profese té předešlé velice blízká, ale peníze jsou určitě lepší. O nové práci se ale evidentně dozvěděla rodina a vzpomněla si, že by je měla nezbedná dcera zase začít podporovat, což ona jakožto poslušné dítě své rodiny i přes dřívější odvržení okamžitě začala , tudíž je na tom finančně ještě hůř než před tím a tak je chlapeček zase až na desáté koleji a čeká, jestli mamince zbydou nějaké peníze, aby si ho mohla vzít zpátky. Peťka teď vyjednává přes různé NGo pro maminku práci, nejlépe mimo dosah rodiny, aby se mohla postavit na vlastní nohy a konečně být zase s chlapečkem.
Potom už jsme jen naložili včerejší holčičku s maminkou, která s holčičkou u nás tráví tři dny, aby měla jistotu, že u nás bude malá v dobrých rukou a vyrazili na šestihodinovou cestu k domovu. Zpocení, unavení fyzicky, a snad ještě víc psychicky.Pomalu mi začíná docházet, že postavení dítěte v Kambodži prostě není na pozlaceném piedestalu, jako u nás.

Na závěr aspoň jedna veselá historka. Koupila jsem si novou sukni, pěkná, na místní poměry ne uplně levná. Při odpoledním klidu jsem si sedla k chlapečkovi, který nechtěl spát.On ale začal ukazovat na moji sukni a budit ostatní děti a všichni se pak strašně smáli. Vyšlo najevo, že moje sukně je ze stejného materiálu, jako polštářky, na kterých děti spí. Takže jsem si jeho kmérské výkřiky přeložila jako:"konečně víme kam se nám pořád ztrácejí ty polštářky."