Kambodža 17-mořský vlk ze mě nebude

Čomripsua,
uvědomila jsem si, že potom, co jsem zveřejnila, že se budu celý víkend potápět, a to ke všemu ne sama, tak by bylo zodpovědné Vás ujistit, že moje působení pod vodou jsem přežila nejen já, ale i všichni zúčastnění, ba co víc, nezpůsobila jsem žádné škody ani potápěčské společnosti.

Strávila jsem krásný víkend na ostrově Kohrung Sameloun, počasí opět nezlobilo, což se opět nedá říct o moři....i přesto, že mě veškeré osazení lodě přesvědčovalo, že je moře zcela klidné, tak jsem většinu času na lodi strávila vleže na břiše, s hlavou přes palubu a ne úplně jsem si cestu užívala....ani přes můj argument, že si nemyslím, že klidné moře by mi mělo omývat obličej na 2,5metru vysoké palubě, posádku neobměkčil a nadále si se širokým úsměvem na tváři stáli za tím, že moře je zcela klidné. Dramatické momenty nastaly, když jsem si musela v rámci zkoušek přímo na palubě připravit potápěčské vybavení...sice jsem obstála, ale dvakrát jsem si musela odběhnout a asi jsem u toho vypadala dost nešťastně, a tak mě jako první poslali čekat na ostatní do vody. Ve vodě to ale bylo ještě horší, protože nejen že to houpalo, ale ještě se ta zcela klidná hladina tříštila o loď a vyhazovala jí do výšky ….takže jsem si odběhla ještě jednou přímo ve vodě. Ještě že byl kurz dvoudenní a mezi jednotlivými ponory bylo dost času, aby se se mnou ostrov přestal točit a já jsem trefila zpátky na loď. Naštěstí se většina zkoušek odehrávala pod vodou, což bylo jediné místo, kde mi bylo dobře, takže jsem nakonec obdržela certifikát, že se můžu potápět ve většině světových rezortů bez doprovodu instruktora...teda pokud bude zrovna klidná hladina, nebude vítr ani se k němu nebude schylovat, ideálně se vůbec nebude muset jet lodí a v blízkosti bude maják, kolem kterého budu moct plavat, jelikož můj orientační nesmysl se s hloubkou úměrně násobí. No ono taky ještě ten certifikát nemám, možná mě ještě donutí slíbit, že se sama potápět nebudu, popřípadě v rohu zrovna mojí kartičky bude červený vykřičník.

Potápění samo o sobě jsem si ale úžasně užila a rozhodně to nebyl můj poslední ponor, člověk si hodinku jen fouká bublinky a kouká u toho na rybičky a rybičky koukají na něho, protože jsou zvědavé, výborně se u toho vypne a zrelaxuje.
Zvláštní je, že mi všichni slibovali, že na moře se dá zvyknout a přitom ještě teď když o tom píšu, tak se se mnou točí počítač a do moře od té doby můžu jen na aklimatizační desetiminutovky.

Největší radost mi dneska udělala jedna naše desetiletá princezna.  Máme s ní spoustu práce už od začátku, když přišla měla deset kilo, nyní má už skoro patnáct a její BMI se teď čerstvě přehouplo přes 10. Těm nejvíc podvyživeným dětem dáváme energetické přídavky a říkáme jim mléko pro hubené děti ( i když to teda mléko není, ale trochu tak vypadá). Dneska jsem hubené děti volala na mlíčko a princezna přede mnou na těch svých špejlovitých nožičkách utekla do prvního patra a volala že už mlíčko nepotřebuje, že už není hubená:-)

Rozloučila bych se větou jedné naší desetileté slečny, která si stále plete otázky How are you? a How old are you? a tak na kteroukoliv z těchto otázek projistotu odpovídá „I am fine, ten.“

Kambodža 16-pod vodou

Čomripsua,
s dovolením bych zahájila trochu morbidním, ale oblibeným vtipem evropanů žijících v Kambodži......"Při tragické nehodě dvou motorek se zranila většina účastniků, 8 z toho vážně"
Když už jsme u té dopravy, tak místní policisté se opět vytasili svojí inteligencí co se týče tahání peněz z baranků..... mají nový hit...pokutují za to,  že má někdo ve dne rozsvícená světla....což, co si budem povídat se stává jen barankům, kteří tu ještě nejsou tak dlouho a  mají to ještě zažité z Evropy, tudíž se ještě s policisty moc neumí hádat a přiměřeně tomu jsou i pokutováni. Když se zeptáte policisty, proč že se to nesmí, že to nedává úplně smysl, tak se dozvíte, že to není napsané v zákoně, takže proto. Hezké na tom ale je, že se vynořilo i spoustu kmérů, kteří teď jezdí po městě, zastavují baranky, ukazují jim na rozsvícená světla na autech a motorkách a lámanou angličtinou vykřikují Big problem mistr, big problem. Poprvé se člověk lekne, že má opravdu nějaký problém, ale když mu pak dojde, že se ho kméři snaží varovat před policií, tak to docela zahřeje.

V sobotu jsem uskutečnila svůj první potápěčský počin. V moři, které mělo 30 stupňů, jsem strávila dvakrát padesát minut v hloubce 10metrů, vše pod dohledem statného ošetřovatele Fabrice, francouzského instruktora. I přestože moře v období dešťů není  pro potápění ideální, vzhledem ke snížené viditelnosti, tak  korálové útesy byly vidět velice dobře a vzhledem k tomu, že jsem před týdnem s dětmi znovu shlédla Finding Nemo, tak jsem v sobotu mezi korály našla skoro všechny hlavní protagonisty, včetně hlavního hrdiny, clown fish. Clown fish je prý velice agresivní rybka, která se dokáže velice přesně trefit  čumáčkem potápěči přímo mezi oči, popřípadě ještě lépe, do nějakého čudlíčku na dýchacím přístroji, naštěstí je malinká a nedokáže způsobit nějaké větší škody. Já, vzhledem k tomu, že jsem v té době byla pod vodou teprve deset minut a teprve jsem se smiřovala s myšlenkou, že musím dýchat do hadičky a   nemůžu si vyplavat na vzduch kdy se mi zachce, tak jsem kvitovala s povděkem, že moje dýchací vybavení nechala bez povšimnutí.

Naštěstí z mojí strany nedošlo k žádné zbrklé reakci, což jsme i já i Fabrice velice uvítali. Jediný drobný problém nastal s podvodní komunikací, kterou jsem samozřejme měla před ponorem opakovaně vysvětlenou, ale krása mořského dna mě na tolik uchvátila, že jsem na všechny symboly okamžitě zapomněla....a ani nevím proč jsem měla strašnou potřebu Fabricovi sdělit, že se mi tam dole moc líbí, bohužel jsem na to zvolila zvednutý palec, což v podvodní komunikaci znamená, že potřebuju okamžitě nad vodu.....Fabrice jako správný profesionál  zachoval ledový klid a začal se mnou rukama nohama rozebírat, proč potřebuju na hladinu, nakonec jsme se dohodli, že na hladinu nepotřebuju, že jsem opravdu jen tak zpomalená.....Fab už se pak jen chytil za hlavu a úlevou se propadl o další dva metry hlouběji.....toto gesto jsem bohužel pochopila velice dobře...na lodi jsem mu pak musela slíbit, že sdělování dojmů nechám  pro příště až na hladinu.

Kambodža 15-úplatky

Čomripsua,
Už chronicky se omlouvám za zpoždění, a jak se tak pozoruji, tak se omlouvám dopředu za všechna další možná zpoždění.

Podle první fotky, těm, co mě jen trochu znají, musí být jasné, jak teď trávím veškerý svůj volný čas v projektu. Máme měsíční štěňata a já jsem jediná, která se o ně aspoň trochu zajímá, kméři nejsou úplně zvířátkové tipy. Ale mě to vůbec nevadí, aspoň se s nikým nemusím dělit.

Co se týče druhé nejčastější věci, na kterou se mě ptáte, tak akvárko se má taktéž dobře. Sice nebylo dodrženo moje ultimátum, ale na Kambodžu sousedi stejně překvapili…jenom asi deset dní potom co jsem s nimi hovořila a pak na ně každý den vrhala káravé pohledy, přesunuli akvárko zpět na svoji zahradu, kde nadále chátrá a zarůstá…stejně tak jako zahrada, na kterou nebylo od té doby sáhnuto..za to vedle nás vyrůstá další obří budova ( zde je krásně vidět nepřímá úměra, zatímco přesunout akvárko deset kroků trvalo deset dní, postavit třípatrový dům trvalo dva dny…..bohužel to bylo podmíněno tím, že se začínalo v pět hodin ráno včetně neděle, což ocenili hlavně ti, co měli okna na dotyčnou stranu). Nehledě na to, že stavěli především svépomocí, a od té doby, co jsem byla svědkem toho, jak uplácávají beton na nosných pilířích rukama, přivázaní přitom na laně k našemu plotu, tak se nemůžu dočkat, až nám ta nádhera spadne na zahradu.

Taky se jim podařilo definitivně rozjezdit naši už tak dost chatrnou cestu, kterážto se po přívalových deštích, které teď máme každý den, stává prakticky neprůjezdnou. Sousedi už mě dvakrát museli tlačit, po té co jsem před naším domem zapadla  do bláta….ale nutno dodat, že to vždycky dělají s úsměvem.  Za normálních okolností je v Kambodži zvykem, že barank za tyto služby kmérovi něco malého zaplatí….ale já vzhledem k tomu, že to je jejich bláto, jsem jim zatím vždy jen pěkně poděkovala …..a oni přesto vždycky už automaticky stojí v pozoru, když otevřeme bránu a jsou připraveni tlačit….takže vpodstatě bych to shrnula, že vztah se sousedy máme výborný, v podstatě čím dál tím lepší.
O drobných úplatcích pro kméry by se dala psát celá kniha. Ráda vyprávím historku o Palim, jednom našem kamarádovi ze Slovenska, který tady žije už několik let. Jelikož má jeepa ze čtyřicátých let a je barank, tak je nápadný a policajti ho zastavovali pravidelně, a pokaždé se jim něco nelíbilo, za co musel platit, od kambodžského řidičáku po SPZ. To jsou všechno věci, které není úplně tak lehké v Kambodži získat, člověk je nezíská zadarmo a hlavně to může trvat i rok(proč by se na to taky pospíchalo, když se na tom pak dá vydělávat za pokuty).Během let ovšem Pali vypiloval veškeré své nedostatky k dokonalosti, až přišel den, kdy ho policajti zastavili a neměli nic, co by mu vytkli. Na jeho vítězoslavný pohled reagovali velice zklesle a zmateně a ve finále se ho téměř se slzou v očích zeptali: „Ale zaplatíte nám aspoň něco ne?“
Vlastní zážitek mám z minulého týdne, kdy jsem byla s jedním kamarádem motorkou na večeři. Kamarád zamknul motorku před restaurací, v místě k tomu určeném. Ovšem když jsme se z večeře vraceli, motorka tam nebyla. Asi třicet minut jsme běhali po pláži s baterkami a hledali. Až z restaurace vylezli tři umolousaní kméři, že se o motorku báli, a tak ji radši schovali, a že teda nemáme za co děkovat, že to udělali rádi a že to bude 5 dolarů. Jasně jsme jim naznačili, že platit nehodláme, na což oni reagovali trpělivým a léty procvičeným monologem ve velice lámané angličtině, že kdyby nám motorku neschovali, tak by nám ji ukradli a stálo by to 1000dolarů, a takhle nám ji neukradli a bude nás to stát pět dolarů. Každou větu při tom prokládali větou „maybe five dollars better then thousand dollars.“Nakonec jsme to usmlouvali na dva dolary, jen kvůli tomu, že jsme mluvili kmérsky, ale říká se, že především na amerických vojácích si takhle místní vidělají až sto dolarů.

Jinak dětičky v domě rostou, přibývají na váze a dělají nám radost. Minimálně jednou denně  absolvuji ve své lámané kmerštině s batolatama proslov na téma "Proč neházíme štěně z výšky na zem" a pak zbytek dne chodím a kontroluji, jestli jsem byla pochopena. Občas si připadám jako Hrušínský v Obecné škole. Jedna fotka z výletu k vodopádům.

Kambodža 14-už zase

Ahojte, omlouvám se za delší odmlku, ani mi to nepřišlo tak dlouho, ale jak někteří začali naléhat, tak jsem zjistila, že už je to skoro měsíc. Takže těm  jedincům Hondzyku děkuji.
Zatím, co jsem se odmlčela, se mi tady vyměnila kolegyňka. Peťka odjela  domů studovat, ale dávám jí maximálně půl roku, než  zase přijede. Teď tady mám Simonu, která na Slovensku provozuje stejný vodní sport jako já v Praze, jen na lepší úrovni, a na ME v Italii letos vyhrála všechny tituly, které nevyhrála Léňa, moje pražská spolubydlící. Spolubydlící si umím vybrat...  Tudíž jsme hned začaly plánovat různé podvodní, pobřežní, cyklistické a hřišťové aktivity. Zlý jazykové ze Slovenska se bojí, že tady budeme děti učit lyžovat, což ne že by se nám nelíbilo, ale každému musí být jasné, že to nebude tak jednoduché, jelikož ty naše rampepurdy k něčemu zorganizovat, to není jen tak:-)

I když abych jim nekřivdila, minulý týden jsem je všechny očkovala, a až na tu nejmenší, která si poplakala, protože očekávala, že jí ubližovat nebudu, když je krásná a navíc má nový klobouk, jednoho prvňáčka, který se schoval na záchodě a jednoho sedmiletého, který mi po kamarádech vzkázal, že se bojí a tak se bohužel nebude moc dostavit, proběhlo vše bez nejmenších komplikací.

Rainy season se u nás zatím ne a ne rozběhnout, až na občasnou spršku a noční bouřky je tady teď příjemných 25 až 30stupňů, a po většinu doby zataženo. Moře je konečně o trochu chladnější než vzduch, takže se člověk i ochladí a může si opravdicky zaplavat, teda pokud zrovna nejsou velké vlny, které člověku nedají a pořád je proskakuje, jelikož když je neproskakuje, tak se člověku dělá špatně, což člověka nepřekvapuje, protože stejně špatně mu bývá v autě.Akorát mi tady pak nikdo nevěří, že závodím na divoké vodě, nechápu.

Jediný kdo si tady hraje na rainy season jsou řemeslníci. Donutit někoho, aby nám opravil střechu, aby nám nezatékalo,  je nadlidský úkol, jelikož je rainy season a  vůbec nemá cenu se někam s tím cementem tahat, protože stejně bude pršet. Když pak argumentujeme tím, že neprší, tak většinou přijdou s tím, že mysleli, že bude pršet a te´d už je stejně pozdě.

A to nemluvím o svátcích. Kméři mají oficiálně 10 státních svátků,kromě Kmérského nového roku(10dní), Čínský nový rok(5dní), královy narozeniny(5dní), narozeniny starého krále(3dny), narozeniny královny(1den), den dětí, den lidských práv, den žen, apod. Ale minimálně dvakrát do měsíce člověka překvapí zavřené úřady, a to mu pak nezbývá nic jiného než slavit den pluhu, den krávy, den kojení, den HIV, apod. Krásné na tom je, že když takový den padne na pátek, nebo nedej bože víkend, tak se nepracuje nejen v pátek, ale ani v pondělí, protože o víkendu je volno normálně, tak by to nebylo fér. Krásné na tom není, že se to moc nedá zjistit dopředu, prostě až před tou zavřenou bankou:-)
No a když se pak takovéhle svátky kombinují se dny, kdy se čeká, jestli náhodou nebude pršet, tak se z rainy season stává pro kméry docela příjemné období.

Pomalinku se taky zlepšuje moje kmérština, a to nejen ta lékařská. Opakovaně už jsem  byla  nucena rozebírat s dospívajícími děvčaty jejich životní strasti , protože bohužel to, že jsem žena převažuje nad tím, že neumím kmérsky (ne vždycky si ale s jazykem vystačím, naposledy mi třeba jedna slečna přišla oznámit, že uteče z projektu, správný obsah té věty jsem bohužel pochopila až ve chvíli, kdy jsme jí naháněli po pláži).
Za vrchol mých jazykových schopností ovšem, pokud nepočítám handrekování na trhu, považuji svoji včerejší slovní přestřelku se sousedy. Sousedi  mají totiž  již tři týdny před domem nefunkční, ošklivé, zaprášené,  objemné akvárko. Celé tři týdny ho bedlivě sleduju, protože se bojím, že ho napustí vodou a v padesátistupňovém vedru do něho nedej bože umístí něco živého. To se k mé velké radosti nestalo, k mé velké radosti se ale včera akvárko ocitlo přímo před vchodem do naší zahrady, jelikož sousedi rekonstruují.

Při představě, že jim rekonstrukce zahrady bude trvat měsíce, jako všechno ostatní....no prostě  jsem na ně vyběhla (nutno dodat, že před měsícem jsme jim dovolili si k našemu plotu schovat cihly, dle jejich slov na pár hodin, které tam jsou stále, hned vedle akvárka, a nejspíš se teď čeká na to, až se rozmočí, aby se nemusely odvážet, proto jsem tentokrát zvolila razantnější postup)....



Dialog probíhal ve velice veselém duchu......
já: co to je?
oni: akvárko na ryby( tónem trpělivým, jako když se mluví s někým, kdo akvárko jetě nikdy neviděl)
já: já ho ale nechci, moc děkuju.
oni: hurónský smích(tónem, ona si asi myslela, že by sme jí tak krásné akvárko chtěli dát)
já: vaše akvárko, váš pozemek; můj pozemek, žádné akvárko.
No a na to oni ( teda to už jsem pochopila z jejich pantomimy), že zítra v sedm ráno přijde někdo silný, kdo jim s ním pomůže zpět....myslím, že jestli tam zítra v sedm to akvárko ještě bude, tak už žádného silného pomocníka potřebovat nebudou, jen nevím jestli jim ho dám přesně tam, kam zamýšleli a jestli bude mít ještě všechny čtyři nožičky:-)

Kambodža 13-slam

Asi patnáct kilometrů od Phnom Phenu je uměle vytvořený slam pro stovky rodin, které byly vystěhovány z hlavního města, aby na místě jejich domů mohla být postavena továrna. Bez jakýchkoliv vstřícných kompenzačních kroků ze strany vlády většina těch lidí přišla o práci, jelikož neměli na dopravu do hlavního města a novou práci už  nenašli.
I tady má slovenská univerzita malý projekt na podporu školní docházky několika dětí  a tak jsme se tam byli minulý týden podívat.

Životní podmínky jsou opravdu žalostné. Spoustu plechových a rákosových chatrčí nalepených jedna na druhé, sem tam nějaký betonový domeček. Spoustu spoustu odpadků, stovky nahatých dětí, staří lidé posedávající v každém centimetru stínu a ženy a muži v práceschopném věku pečující o domácnost.
Jediný zdroj pitné vody je nádrž na dešťovou vodu před slamem, v které taktéž plave spoustu odpadků a  pijí z ní psy a krávy, vedou z ní rozvodové trubky do jednotlivých částí slamu, kde tvoří rezervoiry pro jednotlivé rodiny. I za tuto vodu rodiny musí platit.

Dokážete si představit jak mě dojalo, když jsem v těchto podmínkách našla v jedné domácnosti na stěně fotku Českého Krumlova(koupili jí v přepočtu cca za 5korun na trhu, protože se jim líbila a měli ji pověšenou hned vedle fotky švýcarských  Alp).

Navštívili jsme rodiny všech dětí, které jsou z našeho projektu podporovány ve školní docházce. Podpora spočívá v poskytování školní uniformy, učebnic a knih, jízdního kola, pokud ho dítě na dopravu do školy potřebuje, stravy během vyučování a úplatkům učiteli. V Kambodžské obecní škole se musí platit učiteli za to, že si konkrétního dítěte ve třídě všimne a něco ho naučí (učitel většinou za velmi mizerný plat má na starosti i šedesát dětí, tudíž není ani technicky možné, aby se věnoval všem, a tak se věnuje hlavně těm, které zaplatily...smutné, ale v místních poměrech bohužel běžné, úplatky učiteli pak vpodstatě výjdou stejně draho jako soukromá škola, kam dochází většina našich Sihanoukvilských dětí). Tento fakt pro mě dostává  úplně jiný rozměr třeba v případě rodiny tří našich dětí. Tatínek vdovec, sám velmi těžce nemocný, zůstane sám se třemi chlapci, žijí v malinké chatrči z listí, on dělá nočního hlídače za dvacet dolarů měsíčně a  živoří s malinkým políčkem. Přesto, za cenu ještě větší chudoby, pošle všechny děti do školy(to tady zvyklostí není, v chudých rodinách děti většinou tvrdě pracují)....kolik mu ale asi tak zbyde na úplatky pro učitele.... tudíž chlapci jediné, co ve škole získají jsou kamarádi. Po příchodu do našeho projektu všichni musí opět do první třídě.

Ale zpět ke slamu. Děti s rodiči se shromaždí v jedné domácnosti a Hoang, náš kmérský sociální pracovník k nim promlouvá o tom, jak je důležité být trpělivý a posílat teď děti do školy, protože se vzděláním si pak vydělají mnohem víc peněz..tohle pochopit je pro ně asi to nejtěžší, protože potřebují okamžitý příjem. Dále Hoang, jinak velice distinguovaný chlapec, mluví o tom, že už si nemají dělat další děti, když neuživí ani ty co mají ( no ono bez elektřiny, co jiného...), a všechny ženské se začnou červenat a chichotat..ale je vidět, že Hoang má autoritu.

Všechny děti nám předvádějí svoje školní výsledky, většina z nich je ve škole velice šikovná. Jedna čtrnáctiletá slečna se před týdnem rozhodla, že do školy chodit nebude, že je to pro ní moc velký luxus, když rodina tak živoří a začala pracovat v továrně od sedmi od rána do deseti večera, šest dnů v týdnu, za čtyřicet dolarů měsíčně. Následuje dlouhý dlouhý rozhovor, na konci dostane dívka třídenní ultimátum, kdy se musí rozhodnout, jestli se vrátí do školy nebo ne.  Ráno třetího dne nám Hoang volá, že dívka jde zpět do školy. Je smutné že čtrnáctileté děti musí dělat takové rozhodnutí.
Všechny děti mají  nějaké drobné zdravotní problémy a všechny mají průjem, takže na druhý den se vracíme a dovážíme léky. Říkám si, že by mě docela bavilo mít tady jednou týdně ambulanci, protože lékař je tu potřeba jako sůl.

Na konci naší cesty si jedna starší paní půjčuje od Janky sluneční brýle a pak tak dlouho říká, jak jsou krásné, až Janka nemá jinou možnost než jí je dát. Janka mezi vousy zamrmlá, že byly drahé a my se smějeme, jelikož každá máme několik podobných páru brýlí značky Prada a Gucci z pláže, cca za pět dolarů. Babička má nepopsatelnou radost a my s klidem odjíždíme. Až v autě nám Janka řekne, že ty brýle byly z Ameriky a opravdu drahé, ale ta babička měla takovou radost, že nešlo odolat:-)

Kambodža 12 -co všechno se vejde na motorku

Opět se hlásím, opět s delší odmlkou, jelikož elektrické podniky nejspíš vymysleli, že je nebezpečné nám posílat elektřinu, když se všude kolem blýská a proto vždy, když se začne blýskat, nebo to jenom trochu vypadá, že by se blýskat mohlo, tak elektřinu  vypnou. Podotýkám, že se tady teď blýská denně.
Jinak poctivé období dešťů, jako máte teď vy v Čechách, zatím ne a ne přijít, vždy tak jednou denně přijde příval, ulice se promění v řeky, z kanálu se řine voda, motorkáři v tom nadšeně plavou i s motorkama a za dvacet minut je po všem. Ale v místním tisku dnes psali, že se konečně ochladilo  z 45 na 39 stupňů, tak jsme všichni rádi. Je pravda, že změna je poznat na moři, už není tak horké a člověk  se v něm aspoň trochu ochladí. Člověk ( a zejména takový sněhomilec a větral, jako já) žasne nad tím, jak se rychle aklimatizoval na nezvyklé klima.....ale te´d už mi prostě přijde normální, že nosím kolem krku šátek, do kterého si utírám pot a třikrát denně se převlíkám a sprchuju a spím s větrákem ( jsem jediná ostuda, která spí s  větrákem, až budu spát bez větráku, tak to bude znamenat, že jsem se fakt aklimatizovala....no vlastně spím bez větráku vždycky když vypnou elektřinu, ale zatím se vždycky těším až ji zapnou).

Rozhodla jsem se vytvořit vlastní výzkum na téma "co všechno se vejde na motorku"..ona tady už jedna publikace existuje, evidentně nejsem první, koho to fascinuje, ale pro mě je to výzva, jelikož to, co bych doma vezla fabií na třikrát až čtyřikrát, oni tady vezou na motorce a ještě ve dvou...není úplně jednoduché získat fotodokumentaci, protože když před sebou člověk  vidí pohybující se postel, na ní tři pytle cementu a na nich pračku, tak opravdu nečeká, že to všechno veze motorka a nechystá si foťák.....Nemluvě o lidech....zatím můj největší skalp je pětičlenná rodinka. Podrobným šetřením jsem dospěla k převratnému zjištění, že dětí se na motorku vejde nepočítaně, dospělých mužů obvykle čtyři až pět, stejně tak žen a to ještě jedna z nich sedí bokem....přidávám první fotky, ve dvou případech táhne motorka vozík, na jehož oji řidič sedí, popřípadě ho má přivázaný k sedadlu.
Zcela běžně jezdí vepředu hned za řidítky kojenci a batolata, stojí tatínkovi na klíně, drží se za řidítka a smějí se jak o život (nejspíš sen každého malého českého kluka). Motorkáři jsou zde velice bezstarostní, jelikož vůbec nesledují okolní dopravu, takže jim spoustu hrozícího nebezpečí vůbec nedochází,  zpětná zrcátka mají namířená na sebe, popřípadě na spolujezdce a šněrují hlavní ulice křížem krážem, od jednoho okraje k druhému. Když ho chcete předjet, musíte na něj zatroubit, aby si byl vědom, že se bude něco dít, protože o vás stopro neví, ani když mu jste nalepení na zadku, a ani potom není jisté, že vám při náhlém odbočování nevletí do kapoty......stává se to a většinou bez úhony obou stran,vzhledem k malé rychlosti, jen ty kojenci na těch řidítkách mi vždycky dělají starosti. Nepsaným pravidlem tady je, že velké auto, které jede po hlavní ulici( a to i po 320km dlouhém rychlostním úseku do hlavního města) troubí na všechny auta a  motorky které předjíždí, plus na ty, které vyjíždějí z vedlejší ulice...výrazně se tím zmírňuje riziko střetu....no teda nepsané pravidlo místních baranků, kméři troubí jen když chtějí pozdravit kamaráda...

Zajímavé je, že helmu tu musí nosit jenom řidič, spolujezdci jsou asi v závětří řidiče v bezpečí. Ještě zajímavější ale je, že i když je řidič chycen bez helmy a zaplatí pokutu (většinou kolem dolaru), tak dostane doklad o zapacení a s tím se pak může 24 hodin ohánět,aby nemusel platit znovu.
Kapitola sama pro sebe je jízdní kolo, na které se vejde taky několik dospělých.  Běžně jezdí tatínek s větším děckem vepředu a maminka s menším na nosiči.K tomu se dostanu v příštích dílech snad s další obrazovou dokumentací.

Kambodža 11-rozkaz zněl jasně

Včera dopoledne mě zavolali k jedné holčičce, že jí bolí bříško, zvrací a má průjem. Po bližším šetření ( a vzhledem k tomu, že pět dalších dětí mělo podobné příznaky) jsem stav zhodnotila jako střevní chřipku, naordinovala klid na lůžku, dostatek tekutin a po zkušenostech, kdy moje rady ohledně diety  nepadly na úplně úrodnou půdu, jsem jim přísně nařídila, že jíst musí jen rýži a banány. Bylo asi půl jedné odpoledne a děti byly ne dlouho po obědě. Holčičku jsem zanechala na lehátku ve stínu palmy a šla si pro teploměr a láhev vody, abych co nejrychleji zahájila rehydrataci. Když jsem se vrátila, holčička už tam nebyla. Prošla jsem celý dům, abych ji našla v kuchyni, jak chudák sama sedí u stolu a jí rýži a banány. Nad ní stáli čtyři zaměstnanci a tvářili se hrdě, jak dobře plní moje rozkazy:-)
Zaměstnanci v projektu vůbec plní všechny rozkazy na stoprocent, tedy když jím rozumí, když jim nerozumí, tak se většinou nezeptají, řeknou že rozumněli a neplní. Hezky se to vykládá na příkladu studených obkladů. Když jim řeknete, že studené obklady mají měnit každých deset minut, tak to stoprocentně budou plnit, i kdyby se ani oni, ani dítě neměli vyspat, ale když jim řeknete, že mají obklady měnit vždy když jsou teplé, tak ráno najdete dítě se suchým ručníkem, protože oni prostě nevědí, kdy už ten čas nastal.
Včera jsem si taky fotila děti při cvičení, všimla jsem si , že jeden chlapec, jeden z mých  největších oblíbenců, se fláká, necvičí, schovává se za ostatní a zívá. Už během cvičení jsem mu naznačovala, že ho monitoruju a že bude po zásluze potrestán, to jsme se tomu ještě smáli. Po cvičení, které těsně předchází večeři, jsem mu s úsměvem řekla, že "no exrcise, no dinner", protože mi nerozumněl, poprosili jsme jednoho učitele angličtiny o překlad, po překladu, který se nesl v zcela vážném tónu, se chlapec se smutným výrazem odebral bez večeře do svého pokoje.
Nejvíc práce mám teď s dvěma chlapci. Shodou okolností jsou to asi dvě nejzlobivější děti v projektu. Jednomu jsou čtyři, druhému sedm, a naposledy vymysleli, že efektivita větráku by se dala zvýšit tím, že se na točící se vrtuli bude lít voda, která pak bude osvěžovat okolní spící děti.

Oba chlapci mají teď hodně hnisavých ran na lýtkách a bercích. Zpočátku jsem je převazovala jednou denně a věřila jsem, že do druhého dne jim to vydrží. Teď, když jsem pronikla do místních zvyklostí, je naháním třikrát až čtyřikrát denně, bezpečně je pokaždé najdu bez obvazu a bezpečně podnikají něco super, jako je válení v písku, nebo skákání z jedoucího kola na beton( nejvíce v oblibě je kolo bez pneumatiky, protože vydává nejlepší zvuky..a to jim ještě nedošlo, že by se s ním taky dalo krásně jezdit po nohách, mě to došlo a moc se bojím). Taky jsem zpočátku převazovala těsně před odchodem domů, kolem půl šesté. Jenže zvyklostí je, že všechny děti se koupou v šest. Asi nemusím do podrobna rozebírat, jestli se obvazy na koupání sundavají, popřípadě jak vypadají po koupání. Proto jsem si řekla, že zasáhnu razantněji a kromě toho, že je osobně koupu před převazem, tak oba dostali přes obvazy ponožky. Ponožky nejsou úplně standartní položkou v šatníku dětí a oba chlapci se stali terčem posměšných narážek ostatních dětí (nevím k čemu českému bych to přirovnala, my se v čechách většinou navzájem neposmíváme za to, že máme ponožky).

Mladší z chlapců mě totálně dostal svoji ješitností, ve svém věku absolutně odmítá přiznat, že by ho něco bolelo, ani jednou necukne a zarytě celou dobu vrtí hlavou, že nebolí, až když se mu na tvářích objeví slzy jako hrachy, přestože nadále vrtí hlavou, tak je to pro mě většinou znamení, že mám přestat.
I přesto všechno musím říct, že rány se začaly docela pěkně hojit, i přesto, že obě děti mě většinou ráno vítají bez obvazu. Ten starší má vždycky ponožku schovanou v kapse, protože rozkaz zněl jasně, ani ránu bez ponožky, ale mladší ji v kapse ani jinde nemá ( jedná se už asi o pět párů a já se čím dál tím víc bojím, kde je nakonec najdem, abych předběhla vaše otázky, větráky jsem zkontrolovala jako prvni).
Omlouvám se za velké zpoždění, ale nadále máme problémy z internetem.
Vpodstatě jde o to, že jen dostat někoho do domu na opravu většinou trvá týden, jelikož "madam, its ten, maybe its too late, maybe tomorrow better", no a ten když přijde, tak první co řekne, že ať bude s tím routerem cokoliv, tak na poškození bleskem se záruka nevztahuje...a že on vlastně neví co s ním je, ale že si je skoro stoprocentně jistý, že to souvisí s bleskem.